Jak být ženou

"Internet v podstatě prodává pornografickou monokulturu – sexuální variantu východoanglického venkova. Žádné bující živé ploty, žádné zvláštnosti, jen rovné záhony, kam až oko dohlédne – hloupé, monotónní pornopříběhy jako ten popsaný výše. Tohle je Tesco-mrd, zásun à la Microsoft Windows, který rozmačká jakýkoli jiný druh sexu na trhu."

Caitlin Moranová měla těžké dětství – nejspíš podobným způsobem jako většina lidí, a třeba taky jako Adrian Mole, jak jej popsal ve svých denících. Caitlin Moranová však má něco, co ta většina lidí s těžkým dětstvím nemá – pořádně prořízlou pusu.

„Ne že by pornografie byla špatná sama o sobě. Pornografie je stará jako lidstvo samo. Pravděpodobně prvním činem Neandrtálce, poté co se „vyvinul z opičího vajíčka“, bylo to, že namaloval na stěnu jeskyně panáčka s obrovským pinďourem. Nebo to vlastně klidně mohl být i první čin Neandrtálky. Konec konců jsou přece věci, které právě nás zajímají více než muže: a) penis a b) výzdoba domácnosti.“

Otevřeně přiznávám, že mám o feminismu přesně tu zastaralou, omezenou, a mírně pokřivenou představu, proti které západní ženy tak zoufale bojují. Navíc se s tím vůbec nic nesnažím udělat. Dokonce mi není cizí ta rouhavá myšlenka, že možná to, že byly naše dějiny z větší části utvářeny muži, mohlo mít i mnohem prozaičtější důvod než to, že velcí zlí muži drželi ubohé slabé ženy u plotny. Ale to teď neřešme.

Moranová napsala knížku Jak být ženou, a podle mě je to skvělé čtení. Je mi jedno, jestli je feministka, jako je mi jedno, že jiní autoři jsou věřící nebo třeba vegetariáni. Je to inteligentní humor, v čemsi burleskní, určitě divoký, a přitom je stále poznat, že ta ženská toho opravdu hodně ví, a taky – přese všechen vtip a nadsázku – má jasno v tom, na čem jí záleží. („Chci nulovou toleranci pro všechny patriarchální sračky...“)
Svůj život bere od útlého dětství, neušetří nás žádných podrobností ze života velmi velké, tlusté rodiny bydlící ve velmi malém, chaoticky zařízeném domečku někde na konci světa. Soukromí je v podstatě neznámý pojem, v tomto prostředí. Se sestrou není možné vytvořit si žádný bližší vztah, jelikož klade odpor: „Už vím, co bych chtěla k narozeninám: abys se mnou nemluvila.“ Přesto Caitlin objeví masturbaci a nějaký čas se jí intenzivně věnuje, sdělujíc své stále nové a nové dojmy své sestře (což oteplení jejich vztahu rozhodně nijak nenapomáhá).
Skvělé jsou pasáže o podprsence a spodním prádle vůbec, co Moranová zase rozvíjí do obecnější úvahy tím typicky agitačním, nadšeným tónem, až by člověk málem obřadně spálil všechno, co nemá rozměry bombarďáků (protože kdo říká, že tanga jsou pohodlné, LŽE). Skvělé jsou úvahy o holení nejrůznějších partií těla. (Tohle mě opravdu strhlo, ale po krátkém experimentu jsem si to dost rychle rozmyslela...) Nebo třeba překvapení v podobě menstruace: „Vím, že ženy každý měsíc krvácejí, ale nečekala jsem, že se to stane mně.“
Dalo by se jmenovat... Ta knížka prostě stojí za přečtení – náhled do ženské hlavy, ničím nezastíněný, a myslím, že i když by se nějaké intelektuálnější bytosti této myšlence třeba bránily, ve většině bodů jsou Moranové analýzy všeobecně platné, a je jedno, jestli jste vymalovaná bárbína s gelovými nehty, učitelka v mateřské školce, nebo sečtělá filosofka „povznesená nad povrchnosti tohoto světa“.
Pořád mi napadalo, co by tomuhle řekl chlap. Podle mě by to mohl číst se značným zájmem. A taky se značnou hrůzou.

Jeden z nejryzejších postřehů si všímá, co se děje v mysli ženy, když se dívá na muže, a nejde teď o to, že by to měl nebo mohl být pan Pravý – v drtivé většině případů to je opravdu jakýkoli muž. Vyslovila něco, co bezpochyby každá žena zná, přestože většina má dost soudnosti na to, aby se tím (především před muži) radši nechlubila. Ale je to tak – takhle fungujeme – přečtěte si to. Ve srovnání s tím, co během několika minut dokáže s mužem v představách udělat žena, je to, že nějaký chlap během rozhovoru zapomíná svůj pohled na vašem poprsí, ještě pořád hodně nevinné.

Takové zvrácenosti! Ale můžeme to hodit na přírodu. Určitě nehledat chybu v sobě. Je tady konec konců něco, co Moranová taky vystihla úplně přesně:
„Když bojujete proti sobě samé, váš problém tkví v tom, že i když vyhrajete, prohráváte.“