Šla jsem cestou sněžných ptáků

Zapálím si svíčku a přenesu své myšlenky na pergamen. Kdysi lidé neměli sklo, protože sklo bylo vzácné, proto stavěli domy s malinkými okénky. Aby tudy netáhlo. Pak se sklo dalo sice sehnat, ale bylo tak vzácné, že když člověk odcházel z domu, vybral ho z okna a pečlivě schoval někam do bezpečí, protože jinak by o něj určitě přišel. Sklo chtěli všichni.

Nebyly hodinky a rolníci mohli měřit čas sluncem, ale mniši potřebovali pro svůj klášterní život přesnější údaj, aby si byli jisti, že se každé modlitbě věnovali dostatečně dlouho, nebo nevím proč. Mívali čtyři velké lojové svíce, které hořely šest hodin každá. Byli boty? Přemýšlela jsem. Určitě ne každý na to měl, aby si je pořídil. Ostatní si možná jenom tak ovinuli nohy kusy hadrů. Kdysi jsem četla hodně knih o dějinách Evropy, středověk obzvlášť, a teď vyšla Cesta sněžných ptáků, dobrodružný román, jehož děj odehrává v jedenáctém století. Vzpomněla jsem si u něj na hodně věcí – a taky místy pochybovala o věrnosti, přestože neumím odhadnout, jestli tam opravdu nějaké přešlapy vůči historickým faktům jsou. Třeba kuše – ještě u Kreščaku byly kuše tak těžké, že na obsluhu bylo třeba dva lidi, ne? Nemluvě o tom, jak dlouho trvalo, než se taková zbraň nabila. To jste sestřelili jednoho válečníka a další tři vám zatím rozsekali lebku. To je celkem jedno. Na dějinách nezáleží. Nakonec jsem byla ráda, že papežské schizma se tam vyřeší na pár řádcích a víc prostoru dostal děj. Protože ten je skvělý. Vrátil mě zpátky do dětských let, strávených s hrdiny verneovek, a já jsem jako dítě zase měla slzy v očích, když Raul zemřel, a ještě k tomu takovou strašnou smrtí! Aha, spoiler. Už víte, že Raul zemře. Jenomže to víte v podstatě od začátku. A Wayland, sličný lukostřelec, mu to taky řekne. Raule, na tebe někde daleko na severu čeká neoznačený hrob. A i kdyby to neřekl – znáte to, když je parta bojovníků, co se pouštějí do velkého dobrodružství, že někteří jsou tam do počtu, aby mohli během cesty tragicky umírat, zatímco přinejmenším vůdce přežije, aby v závěru mohl svést rozhodující bitvu.V Cestě sněžných ptáků to všechno tak úplně neplatí, ale jinak očekávání divokého bušícího srdce čtenářova určitě nezklame. Peřeje na Dněpru jsou strašlivé, ne však smrtící – možná to odnese nějaký ten otrok nebo kůň, a to je vše. A není… Tady mě to zrovna trochu překvapilo. Tady je mimochodem skvělá scéna, kdy Vallonova malá družina (Vallon je vůdce) zaútočí na o hodně větší skupinu krvežíznivých kočovníků – pokud jste četli Karla Maye, nooo, na toho jen tak něco nemá, ale zrovna tuhle akci by ani indiáni nevymysleli líp! Já jsem si z toho vypsala tolik poznámek, že by se z toho dala poskládat zkrácená verze knížky. Zčásti se jedná o rozčilené komentáře typu – proč neskasal tu plachtu? Jasně, že pak uvízl na mělčině! A teď mu Vikingové dýchají na krk! První strana článku za mnou, a ze zápletky pořád nevíte skoro nic. Z anotace nezní zas tak lákavě, na anotace je často vůbec lepší se vykašlat. Prostě jde o to, že Walter je v zajetí v Konstantinopolu. Taťka, normanské hrabě, mu může koupit svobodu výměnou za čtyři velmi vzácné, sněhobílé sokoly. Hero, mladičký vyjukaný medik, ve společnosti Vallona, vraha na útěku, donese tuto zprávu přes celou Evropu bezpečně až do Normandie. Sokoli žijí pouze na Islandu, a možná ještě v Grónsku. Je třeba je hodně rychle sehnat a dopravit do Konstantinopole.

Hodně rychle, to ve středověké Evropě prostě neexistovalo. Země byly slabě zmapované, možnosti logistiky značně omezené, a i válečná tažení díky tomu občas vypadala celkem směšně. Třeba nějaké anglické vojsko vytáhlo proti rabující velšské tlupě, a jak se obě skupiny přesouvaly, ztrácely ponětí o poloze té druhé, pracně se hledaly a někdy se možná našly spíš náhodou, a to už byly obě tak vyhladovělé a zesláblé, že vojáci padali jako mouchy. A to nejspíš ani neměli bůhvíjaké zbraně. A zranění, která si způsobovali, se nedaly moc dobře léčit, v takových podmínkách. Svět byl plný mrzáků, pohled na člověka s chybějící končetinou byl běžný jako polní kvítí. Otrava krve, hnis a špatně srostlé zlomeniny. O tom by se dalo vyprávět! O něčem z toho vypráví Robert Lyndon. V té knížce. Mě strašně bavila. Nechci moc citovat, protože pak mi bude líto, že jsem necitovala něco jiného, co bylo možná lepší. Jenom jedno tedy – jak je tak člověk unavený z práce a musí pořád myslet na to, kdy zaplatit nájem, nedoplatek za vodu, co vybavit v bance, objednat se k zubaři… Ležela jsem v posteli a četla si: „Zatímco připravovala jídlo, hleděl Wayland nepřítomně do plamenů. Byl vyčerpaný z nikdy nekončících povinností – ošetřování sokolů, shánění potravy, špehování Vikingů.“ Já chci taky!