Dá se závislost vypěstovat úplně na čemkoli? Napadlo mě dnes ráno. Napadlo mě to při čištění zubů. Zuby si čistím moc ráda. Jednou mi někdo řekl, že zubní pasty obsahují nějaké látky, které u nás vyvolají závislost, abychom pak vždycky používali jenom tu jednu značku.
Tehdy mi to připadalo jako úplná blbost. Dnes už bych tomu docela věřila. Například bublinkové nápoje. Já piju Colu Light v takovém množství, že by to uhasilo žízeň jedné menší africké vesnice. Chutná mi, ano. Proč mi chutná? Prý je v tom aspartam, gumuje mi to mozek. Jenže co mám dělat? Podobné to je s čokoládou; loni jsem nějaký čas bydlela s kamarádkou, která vystudovala nutriční terapii. Po krátkém pozorování řekla, že jsem závislá na čokoládě, mám se přestat uchechtávat, začít to brát jako diagnózu a snažit se pomalu snižovat denní dávky. Nic jsem s tím samozřejmě neudělala. (Tedy, svým způsobem ano – odstěhovala jsem se...) Jak to řešit? Nebo – proč to vůbec řešit? Nevěřím na život po smrti, chci si to užít teď a tady, a čokoláda a Cola k tomu neodmyslitelně patří – a pokud z toho druhého hloupnu, tím líp, říkám si. Čím míň rozumu, tím míň starostí. A konec konců – neříká se, že závislosti se stejně zbavit nedá? Jednou jsem někde četla, bohužel už nevím, kde to bylo, jednu zaručenou radu, jak zhubnout. Podle mě se dá docela dobře rozšířit na další oblasti našich životů, nejen na udržování normální hmotnosti. Ta paní tam psala – vykašlete se na to. Toto je jedna z mála věcí, kterým opravdu věřím. Většině věcí stačí nechat volný průběh. Netlačit na pilu. Nestresovat se:
1. V jídle – protože náhražky nefungují. Když máte chuť na brambůrky, vůbec vás neuspokojí chroupat nařezaná kolečka mrkve. Když si třikrát odepřete větrníček, na konci dne v zoufalství zhltnete polovinu dortu. Ani nepočkáte, než se rozmrazí – jak já to znám! Když jíte, na co máte chuť, vaše tělo přirozeně požádá o to, co mu bude chybět. Ano, i o zeleninu. 2. Ve vztazích – nechat věci běžet svým vlastním tempem. Některé věci nemůžete uspíšit, ani změnit. Samozřejmě, například s minulostí už moc nenaděláte. Minulost (Freuda) prostě neřešte – na to je život taky příliš krátký. Dalekou budoucností je taky lépe se nezaobírat. Kdyby vám před pěti lety někdo řekl, jak na tom dnes budete, věřili byste mu? Je jedno, co si naplánujete, stejně vás to nejspíš odvane někam trochu jinam – a to přece nakonec může být moc krásné. 3. V sexu – protože jinak to nejde, jen když zapomenete na všechno kolem, na špinavé nádobí, nezaplacené účty, zítřejší nákupy, vaše faldíky, jeho vrásky, co já vím – jasně, dá se i znervóznět a převracet věci a klopýtat – ale ne každá žena u toho vypadá roztomile jako Bridget Jones. Moje BMI je trvale pod průměrem a může za to jednoznačně genetická výbava, ne zdravý životní styl. Knihy o hubnutí mám přesto ráda, zejména ty s recepty. Před pěti lety jsem si ze slunné Kalifornie dovezla knížku The French Don‘t Diet Plan od doktora Willa Clovera. Sem k nám tato francouzská móda dorazila až teď, a s ní konečně i překlad – teď někdy tato obsáhlá příručka vyšla pod názvem Francouzi nedrží dietu.Poselství této knížky by se dalo shrnout jako neblbněte, jezte normálně. Svět je dnes úplně nepřehledný, a s každým novým TV pořadem a každou novou zaručenou metodou ještě nepřehlednější. Clover v tom selským rozumem udělal pořádek. Doufám, že tato knížka v tom moři francouzského šarmu a podobných sériově vypadajících knížek nezapadne – rozhodně si to nezaslouží.K těm vztahům bych taky měla doporučení, přestože tuto knížku jsem ještě nedočetla. Jmenuje se Nástroje.Celý název: Nástroje: Naučte se zúročit skryté schopnosti a překonat handicapy. Na něco tak krkolomného bych se normálně ani nepodívala, ale od toho jsou přátelé, od toho jsou kuřácké pauzy – abychom si doplnili mezery informační mezery... Jakkoli divně to zní, mě nezajímá „osobní růst” a podobné záležitosti. V čem je ta knížka dobrá – v tom, že boří ten mýtus, že se nejdřív pracně musíme dopátrat kořenů svých smutků, že potřebujeme měsíce, když ne roky hrabání se v minulosti, jež nás budou stát v lepším případě tisícovku týdně, abychom se mohli někam dostat. Ne a ne a ne. Když je vám špatně, když je vám k pláči špatně, děje se to tady a teď, a to je celé. Je to třeba vyřešit okamžitě, ne za sto let, až si důkladně ujasníte, nakolik vřelý byl váš vztah k tetičce z pátého kolena, když vám bylo pět. Hlouposti. To je celé – prostě klid. Věci nejsou tak složité, jak se nám všichni snaží namluvit. A naše zdraví je naše zdraví, taky nám do toho nemůže jen tak někdo kecat. A život možná opravdu bude krátký, tak co bychom řešili. Já si svou čokoládu vzít nedám...
