Když poslance bolí zvedat ruku…

Vládní koalice to neměla v programu, přesto to prosadila v parlamentu. Mluvím o prodloužení možnosti čerpat tzv. náhradní výživné ze dvou na čtyři roky, tedy jeho navýšení z 24 na 48 měsíčních výplat. 

Jedná se o institut, který zavedla již minulá vláda a pomáhá rodičům samoživitelům zvládnout rodinný rozpočet do doby, než se podaří vymoci z druhého rodiče soudem přiznané alimenty. 

ODS měla s náhradním výživným problém už v době schvalování. A bylo to z dobrých důvodů. Jde o nesystémový a ojedinělý krok, kterým se stát zcela nezvykle vlamuje do soukromoprávních vztahů dvou lidí. Namísto toho, aby se naplnilo soudem potvrzené právo, nastupuje zde stát, který závazky za dlužníky, v tomto případě nezodpovědné rodiče, zaplatí. Svým způsobem se tak stát vykupuje ze své vlastní neschopnosti dohlédnout a zajistit důslednou vymahatelnost práva. Přesto u mě mají ti, kteří náhradní výživné uvedli v život, jeden plusový bod. Poskytnutí náhradního výživného je podmíněno probíhajícím vymáhacím řízením na výživné. Jinými slovy předpokladem k tomu, aby stát náhradní výživné uhradil, je aktivní přístup osamělého rodiče, který se alimentů domáhá, a formální potvrzení probíhající exekuce. Pro pořádek se sluší připomenout, že stát bude následně alimenty po dlužníkovi dál vymáhat. Smutným konstatováním ovšem také je, že i sám předkladatel počítal v době schvalování náhradního výživného s návratností kolem 10 procent. Daňový poplatník zapláče.

Přesto je třeba vidět i druhou stranu mince. Nenaplnila se původní očekávání a namísto čtyř desítek tisíc rodičů podpořilo náhradní výživné doposud zhruba 9 tisíc nezaopatřených dětí. Podle odhadů to představuje měsíční výdaje státu mezi 17 až 19 miliony korun. Nenaplnily se tak odhady o dramatickém záseku do státního rozpočtu. Praxe navíc přinesla příklady konkrétních rodin, kterým pomocná ruka státu skutečně pomohla dostat se z existenčních problémů a překlenout nejhorší období.

Pro možnost čerpat náhradní výživné déle než doposud jsem nakonec ruku zvedl. Udělal jsem to s vědomím, že právě maminky, které zůstaly na své děti samy bez podpory partnera, to mají v současné ekonomicky obtížné době obzvlášť náročné. Současně si ale myslím, že si nemáme lhát do kapsy. Náhradní výživné není ani tak projevem společenské solidarity (reakce veřejnosti jsou řekl bych spíše negativní), jako další nová sociální dávka. Přál bych si, aby byla jen dočasná. Do budoucna ji nebudeme potřebovat, pokud se zlepší vymahatelnost práva a pokud si stát a soudy  budou umět na flinky a notorické neplatiče důrazně došlápnout. Svou zvednutou ruku proto beru současně jako závazek na tom pracovat.