Máte padáka? Zákoník práce potřebuje facelift.

„Vy jste se zbláznili! Navrhovat výpověď bez udání důvodu, to je politické harakiri.“ Tak nějak by před pár lety či měsíci, vypadalo varování před změnami zákoníku práce, které by posílily práva zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců.

Česko se ale mezitím ve flexibilitě pracovního trhu propadlo v porovnání s jinými vyspělými zeměmi na nelichotivé příčky a zatuhlost pracovně právních vztahů jako jeden z důležitých faktorů brzdí růst české ekonomiky. Na nezbytnost přijetí změn v českém pracovním kodexu proto hlasitě upozorňují už i odborníci a ekonomové, čerstvě také Národní ekonomická rada vlády (NERV).

Snadnější proces propouštění to pochopitelně nezachrání. Výpověď bez udání důvodu se ale může stát důležitým symbolem diskutovaných změn a lakmusovým papírkem, nakolik vážně to s rozhýbáním pracovního trhu myslíme. Jedním dechem je třeba dodat, že takové opatření je myslitelné jen za podmínky, že bude vyváženo adekvátně navýšeným odstupným pro zaměstnance. A čeká nás i debata o sociálních pojistkách a zvýšené ochraně například lidí ve vyšším věku (to považuju já osobně za nezbytné). Ve hře jsou ale i další opatření. Tak třeba – umožnit zaměstnavateli navýšit standardní zkušební dobu nebo usnadnit proces propouštění v případech, kdy zaměstnanec hrubě porušuje své pracovní povinnosti. A protože není košatějších zákonů než je zákoník práce, otevírá se cesta i k dalším zjednodušením a dílčím změnám, díky kterým se pracovní vztahy v Česku mohou stát pro obě strany – tedy pro firmy i zaměstnance – srozumitelnější a v praxi lépe aplikovatelné.

Rozhodně to nebude zadarmo. Hlavně pro vládu, která bude muset takové změny zdůvodnit a obhájit a najít odvahu postavit se mimo jiné odborům, které už veřejně projevují nesouhlas. I jim je třeba vzkázat, že dnešní koncept pracovního práva nikdo bourat nechce. Pracovní právo stojí historicky – a také logicky – na zvýšené ochraně zaměstnanců jako té slabší strany v pracovně právních vztazích. Pokud se ale současně tato zvýšená ochrana nebude efektivně vyvažovat větší podporou zaměstnavatelů a jejich potřeb, bude to dál zbytečně dusit celou ekonomiku a ve výsledku škodit nejvíc těm, které má pracovní právo chránit – tedy právě zaměstnancům. Jak trefně upozorňují již zmiňovaní zástupci NERVu, nadměrečná regulace pracovního práva, včetně podmínek propouštění, váže zaměstnance v méně produktivních firmách a tím brzdí rozvoj více produktivních firem, které mají zájem nabírat nové pracovníky. Ve výsledku tak přispívá k tomu, že klesá produktivita práce v soukromém sektoru a podvazuje se konkurenceschopnost českých firem. Proto věřím, že právě v době téměř plné zaměstnanosti, kdy se podnikatelský sektor potýká s nedostatkem pracovní síly a dělá vše pro získání spolehlivých zaměstnanců, je na razantnější změny pracovního práva dobrá šance.

Jako člen sněmovního evropského výboru si však neodpustím malý postesk. Ať už se české pracovní právo pohne správným směrem jakkoliv rychle, jedním okem se stále musíme ohlížet po tom, co se děje v Bruselu, a aktivně promlouvat do podoby pracovně právní legislativy v EU. Aby se nestalo, že vlastní pravidla si uvolníme, a zcela protichůdná „ochranářská“ regulace nám z druhé strany doputuje z útrob evropských institucí (jak už se to v minulosti mnohokrát stalo). S nadcházejícími evropskými volbami se snad i tady blýská na lepší časy. Konkurenceschopnost totiž neztrácejí jen české firmy, ale i ty evropské. Pružnější pracovní trh je proto dobrým řešením i pro Evropskou unii a její budoucí prosperitu.