Kolik stojí chudoba

„Chudoba v Česku ohrožuje miliony lidí včetně střední třídy,“ přečetl jsem si nedávno v článku na téma aktuálních dat týkajících se ohroženosti chudobou. To číslo mě na první pohled vyděsilo. 

A tak jsem se začetl a vyhledal další analýzy a studie k tomuto tématu.

Definice příjmové chudoby říká, že její hranice leží na 60 % úrovně příjmu, kterého dosahuje polovina rodiny. Podle aktuálních dat Eurostatu se příjmová chudoba týká více než milionu Čechů. Stejně tak ale Český statistický úřad konstatuje, že Česká republika v rámci Evropské unie patří mezi země příjmovou chudobou ohrožené nejméně. Kromě dat popisujících příjmovou chudobu existuje i tzv. míra materiální deprivace. Ta udává podíl osob, jejichž domácnosti si nemohou z finančních důvodů dovolit více než čtyři z devíti stanovených položek (neočekávaný výdaj, týdenní dovolená, možnost jíst maso obden, používat automobil, platit včas různé pravidelné platby a splátky, dostatečně vytápět byt, mít pračku, vlastnit televizor a telefon). Zaujalo mě i to, že odborníci se přou o definici chudoby a interpretaci dat z výzkumů – je chudý ten, kdo nevlastní nemovitost? A je chudý ten, kdo se chudým cítí být?

Podle podzimního průzkumu Českého statistického úřadu se meziročně zvýšilo množství lidí udávajících subjektivní pocit chudoby. Zatímco v letech 2020-2022 nemohlo podle vlastního sdělení jíst maso obden 5 % domácností (což bylo nejméně za posledních 15 let), loni jich bylo 8 %. Na topení muselo dříve šetřit kolem 3 % obyvatel, loni jich bylo už 7 %. Na vině toho všeho samozřejmě není nic jiného, než inflace, která nás zejména v posledním roce sužovala mnohem víc, než jsme byli zvyklí. Tím lepší zprávy přicházejí v posledních měsících – inflace je zpátky na své míře kolem 2 %. Nepřekvapí, že tyto problémy pocítili zejména lidé s nižšími příjmy. Je třeba dodat, že finanční situace domácností se před loňským inflačním sprintem dlouhodobě zlepšovala. Jak rychle se vše nyní vrátí k normálu, těžko říct. Klesající inflace, zlevňující potraviny, nižší ceny energií a také dolů směřující úroky však dávají oprávněnou naději věřit, že by ta cesta nemusela být z nejdelších.

Vedle lidí chudobou objektivně trpících a chudobou reálně ohrožených, kterým je třeba za všech okolností bez diskuze a odkladu pomoct, je tu však ještě jiná skupina lidí. Bohužel, dost velká. Často žehrá na svou finanční situaci, stěžuje si na nedostatek peněz i lecčehos jiného, a stará se, co všechno bych ještě chtěla mít a nemá. Je tohle ale opravdu chudoba? Není to spíš jen odvrácená strana konzumní společnosti dostatku, která nás vede k tomu vlastnit stále víc věcí? A když je vlastnit nemůžeme, trpíme. A připadáme si chudí…

Aniž bych chtěl sebeméně zlehčovat problematiku chudoby a rostoucí ohroženost chudobou u nás, myslím, že bychom se měli naučit rozlišovat mezi skutečným nedostatkem, a nedostatkem nadbytku (nebo luxusu?). Zatímco skutečný nedostatek je ohrožením, nedostatek nadbytku není ničím divným. I v těch nejbohatších zemích světa, mezi které se Česká republika počítá, je naprostým normálem, že většina společnosti v luxusu nežije. Úkolem státu však bezesporu je, aby i ti s nejnižšími příjmy měli šanci žít důstojně a nepotýkat se s existenčními problémy.

Myslím ale, že lidé z většiny zemí světa by náš nedostatek nadbytku za luxus zcela jistě považovali.