Jak na neziskovky – s bičem, nebo s důvěrou?

S neziskovkami je v některých ohledech potíž. Vyznat se ve změti organizací – nemluvě o jejich různých právních formách – je obtížné pro politika, občana i dárce, někdy dokonce i pro lidi, kteří v nich pracují. 

Spolky vidí své zájmy jinak než „ópéesky“ (obecně prospěšné společnosti), pacientské organizace vidí svět jinak než ochránci přírody, organizace pečující o seniory řeší jiné problémy než aktivisté v boji za lidská práva. Různorodost neziskového sektoru i zájmů organizací v něm působících ukázal ve vší nahotě i nedávný kulatý stůl konaný pod mou záštitou a trochu (záměrně) provokativním názvem „Bič na neziskovky?“ na půdě poslanecké sněmovny. Chtěl přinést odpověď na otázku, zda je pro stát výhodné, aby nevládní sektor rozvíjel samoregulaci, tedy aby sám a nezávisle na státu hledal cesty, jak pracovat lépe a transparentněji nad rámec zákona. Mimoděk ale otevřel zásadní otázky vztahu důvěry mezi neziskovým sektorem a státem.

Tak především platí, že nezisková organizace jako projev fungující občanské společnosti by z principu měla usilovat o svou nezávislost, a to včetně finanční. Je proto potěšujícím zjištěním, že ze samotného „nezisku“ přicházejí stále častěji iniciativy, které chtějí posílit jeho důvěryhodnost a v návaznosti na ni rozšiřovat příjem finančních darů od soukromých dárců. Součástí takové snahy je bazírování na vícezdrojovém financování, rozuměj nespoléhat se jen na státní dotace. Děje se tak za nelibého přihlížení těch organizací, které se naopak naučily žít výhradně z eráru a nechtějí vydávat svoji energii na získávání podpory ze soukromých zdrojů.  

Stát by měl umět snahu té zodpovědnější části nezisku výrazněji ocenit. Má k tomu v zásadě dvě možnosti. Zohledňovat aktivitu a dlouhodobou finanční stabilitu organizací ve své dotační politice, a současně pracovat na takovém legislativním prostředí, které bude pro tyto organizace výhodnější než pro ostatní. Může třeba lépe podporovat soukromé dárcovství, z něhož logicky těží jen aktivní část nevládek, nebo omezovat právní regulaci tam, kde jejich snahu zbytečně brzdí. Dobrým příkladem je zkostnatělá a přebyrokratizovaná úprava pořádání veřejných sbírek, kvůli které se leckterá malá nebo regionální dobročinná organizace dvakrát rozmyslí, zda sbírku vůbec uspořádá. Je dobrou zprávou, že právě tady se stát probudil a ministerstvo vnitra připravuje žádoucí změny.

Realitou však zůstává, že velká část neziskovek veřejné peníze stále potřebuje a potřebovat bude. A tak nastupuje další otázka, koho a za jakých podmínek by stát měl z veřejných prostředků dlouhodobě podporovat. Na jedné straně daňoví poplatníci platí za projekty, které jsou sporné a vyvolávají veřejnou kritiku. Proč jdou například z evropských fondů peníze na genderové studie, ale za podporu rodin s dětmi museli poslanci v minulém volebním období bojovat? Na straně druhé si stát u nezisku kupuje nezbytné služby, které sám pro své občany potřebuje, ale poskytnout je v potřebné míře neumí, a to zejména v sociální oblasti. Je pak zcela logické a správné, že tyto služby nakupuje u neziskového sektoru.

Současná legislativa ani dotační politika státu však nedává srozumitelné vodítko, jak mezi různými oblastmi zájmů rozlišovat. V minulosti měli zákonodárci na stole definici veřejné prospěšnosti, která měla takové tápání ukončit. Pokus dostat ji do zákona ale ztroskotal mimo jiné na tom, že se nepodařilo naleznout shodu uvnitř samotného neziskového sektoru. Je otázkou, zda není na čase tento koncept oprášit. A spolu s tím ukončit nešvar, který se s tímto sektorem táhne již od devadesátých let, kdy se organizace začaly posuzovat podle svých právních forem, místo aby se zohledňovala jejich činnost. Pro začátek stačí vnímat rozdíl mezi organizacemi zájmovými a dalšími; zejména organizacemi servisními, které pracují a poskytují konkrétní služby potřebným lidem, a organizacemi advokačními, do nichž lze zařadit i dnes mimořádně hlasité organizace z oblasti lidských práv. Tedy ty, které hájí dílčí zájmy vybraných skupin a vstupují do veřejných debat s konkrétními a mnohdy protichůdnými politickými požadavky.

Vztah státu a neziskového sektoru musí stát každopádně na vzájemné důvěře a respektu. A k tomu by měly přispívat obě strany stejnou měrou. Stát na neziskovky žádný bič nepotřebuje. Stačí, když si bude umět sebevědomě stanovit své priority a jasná a hlavně spravedlivá pravidla pro jejich podporu. Pokud někdo naříká, že veřejné peníze spotřebovávají nepotřebné nebo škodlivé organizace, je to především chyba státu, který o rozdělování veřejných peněz rozhoduje. Neziskové organizace by pro změnu měly státu napomáhat tím, že prokážou snahu o svou skutečnou nezávislost a zbaví se nálepky dotačních příživníků (tady opět s výhradou organizací v sociálních a jiných službách, kterým stát platí za měřitelnou odváděnou práci). Měly by si shánět své vlastní dárce a třeba i cestou vlastní regulace zlepšovat své fungování a transparentnost. Je to nejlepší cesta, jak zvyšovat svou důvěryhodnost v očích politiků, veřejnosti i dárců, kteří pro ně budou stále nepostradatelnější. To vše samozřejmě v žádném případě neznamená, že by stát na všech svých úrovních neměl podporovat neziskový sektor v celé jeho šíři – jen je třeba nevyhnutelně prioritizovat.

Spolupráce mezi státem a neziskovým sektorem má každopádně více rovin a debata o ní i jejích limitech nesmí být do budoucna tabu. Obzvláště ne v situaci, kdy stát vzhledem ke stavu veřejných rozpočtů obrací každou korunu.