Vyplácí se poslouchat Hospodina ?

Každý máme někdy „svou hlavu“, jak se říká. A zvláště tehdy, když za sebou máme bohaté zkušenosti v tom kterém oboru. A jak na tom byl v tomto ohledu král David ? Celý Izrael (a také on sám) dobře věděl, že: „Již dávno předtím,

2 Samuelova 5:22-25

když byl králem nad námi ještě Saul, ty jsi vodil Izrael do boje i z boje. Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj lid Izrael, ty budeš vévodou nad Izraelem.“ 2 Samuelova 5:2 Král David tedy: „vodil Izrael do boje a z boje.“ A přitom měl velký úspěch. Možná, že si všichni vzpomeneme na oslavný zpěv Izraelských žen: „Saul pobil své tisíce a David své desetitisíce.“ 1 Samuelova 18:7

Neměl tedy král David plné právo jednat sám za sebe ? Proč se ještě měl doptávat Hospodina ? A když se už zeptal, musel skutečně čekat: „až uslyšíš zvuk pochodování ve vrcholcích balzámovníků ?“ Nebylo to ponižující ? Vyčkávat na takové znamení. Proč Hospodin takovým způsobem s Davidem jednal ? Uměl bych si představit mnohem úctyhodnější jednání.

V té souvislosti jsem si vzpomněl na podobný příběh. David tehdy utíkal před králem Saulem. A oba se pohybovali po opačných úbočích stejného kopce. Opět tomu předcházel Davidův dotaz. A Pán Bůh mu odpovídal velmi podobným pokynem. Stůj a potom vyraz. David i tehdy byl zachráněn díky své bezvýhradné poslušnosti.

A jak tomu bylo v tom dnešním příběhu ? Co následovalo ? Nebo jaké zaslíbení David dostal ? Když poslechne Hospodinovo slovo ? „… tehdy vytáhne Hospodin před tebou, aby pobil pelištejské vojsko.“ Takže to je ten důvod Davidovi poslušnosti. Pokud skutečně poslechne, tak Hospodin bude jednat. Jeho ruce se dají do práce. Když David na Boží pokyn vyrazí, tak nepřítel bude již předem poražen. Hospodinovy ruce připraví králi Davidovi cestu. A David skutečně ve všem poslechnul. Proto nic nebránilo tomu, aby „pobíjel Pelištejce od Geby až do Gezeru.“

Jak jinak jednal Saul ! Ten neuměl čekat. Možná, že si vzpomenete, jak v podobné situaci selhává. Má čekat na Samuele, až přijde obětovat. Saul však podléhá obavám, protože jeho vojsko se mu rozutíkává pod rukama. A tak bere obětování ze Samuelových – z Božích rukou do svých vlastních. Proto přichází o všechno. Na základě tohoto příběhu bychom mohli obrátit název této úvahy: Nevyplácí se neposlouchat Hospodina ? A Saul, kdyby mohl, by dnes řekl: „Ano, neposlušnost se nevyplácí.“ A dnešní rodiče, kteří kdysi byli dětmi, by přisvědčili: „Ano, neposlušnost se skutečně nevyplácí.“ Přitom by vzpomínali právě na to, kdy ve svém dětství neposlechli jenom své rodiče. A dnes nám jde o poslušnost nebo neposlušnost vůči někomu většímu. Vůči tomu, kdo stojí za stvořením světa. A kdo svět pevně drží ve svých rukou.

Možná, že nám to tak někdy nepřipadá. Jak to asi připadalo králi Davidovi ? Má někde čekat za balzámovníky, až v jejich korunách zazní zvuk pochodování. A ono se pořádnou chvíli nic nedělo. Všichni čekají. Dívají se na krále. A netrpělivost pomalu, ale jistě narůstá. Kdy už ten král konečně vydá pokyn k útoku ? To odhodlání může nakonec vystřídat malomyslnost. Teď jsme svěží, teď jsme připraveni. Ale za chvíli to může vyprchat. A vojsko se může se svojí bojechtivostí dostat až na své dno.

V té souvislosti se mi moc líbí výběr – prosívání Gedeonova vojska. Nakonec zůstává 300 mužů. Těch, kteří se nebojí. Těch, kteří jsou stále připraveni. Těch, kterým nevadí čekat na ten správný okamžik. Na okamžik, kdy Hospodinovy ruce vše připravily. Kdy nepřítel už vlastně je poražen a stačí ho jen dorazit.

Když však my sami v těch svých vypjatých situacích nepočkáme, může se nám stát něco podobného, jako se stalo Izraelcům před zemí zaslíbenou. Nechali se totiž zmanipulovat deseti zvědy. A nejprve odmítli vejít do země zaslíbené. Když jim to však celé došlo. Když jim konečně došlo, jak se věci ve skutečnosti mají, tak bez ohledu na Boží pokyn vyrazili do boje. A víte jak to dopadlo. Byli poraženi.

Něco podobného – čekání na správný okamžik – prožívám dnes i já sám. Mám před sebou úžasnou misijní aktivitu. Rád bych se postavil podobně jakou moudrost na nároží. A spolu se svými bratry a sestrami bych rád byl připraven vydat počet každému, kdo se zeptá. Ale neustále se to zadrhává. A já musím v každém kroku příprav čekat a čekat na to, až přijde ten správný okamžik. Až dojde k prolomení hráze a věc se posune dál. V této chvíli mi to připadá nekonečné. A rád bych věci posunul vlastníma rukama. Přitom si myslím: „To by to pak odsýpalo!“ Ale jaký by byl výsledek ? Měl bych dobrý záměr. Vložil bych do něho celou svou sílu. Leccos bych dokázal. Ale jak by se taková lidská misie mohla dotknout srdcí druhých lidí ? Obávám se, že v takovém případě by moje snaha vyšla zcela naprázdno. Nezískal bych žádný užitek – ani ten desátý – natož pak stý.

Jak jinak dopadají věci, které necháme v rukou Hospodinových ! David i jako král nám zůstává vzorem v odhodlání, v rozhodnutí poslouchat a očekávat na Hospodina. On očekával na ten okamžik, na tu chvíli, až Hospodinovy ruce vše připravily, vše dokončily. Pak mohl král David vyrazit a přijmout připravené vítězství.

Pokud se nenaučíme takto čekat, budeme podobni netrpělivé hospodyni. Ta totiž vytahuje maso z trouby, ještě dříve, než se pořádně propeče. Komu taková pečeně bude chutnat ? Asi nikomu. Podobně i my, pokud se nenecháme vést. Pokud neobjevíme tajemství nezbytnosti Boží práce, která předchází tomu našemu konání. Tak sice budeme něco dělat. Ale přijdeme o mnohonásobně větší a slavnější výsledek, který bychom mohli získat svojí poslušností a trpělivostí.

Uvedu ještě jedno přirovnání. Mám na mysli nasycení zástupů. Pomocí několika ryb a chlebů bylo nasyceno tisíce hladových lidí. Míru naší účasti na Božím díle zobrazuje těch pár chlebů a ryb. Velikost díla Božích rukou pak reprezentují ty tisíce spokojených strávníků. Učedníci byli realisté. Proto namítají: „Jak bychom mohli nasytit zástupy?“ A mají pravdu. Učedníci sami. My sami nemůžeme pomoci nikomu. Nemáme na to prostředky ani schopnosti. Ale je tu Někdo, kdo má obě tyto věci v plné, vrchovaté míře. Věříme tomu ? Vyzkoušeli jsme to ? Co nám v tom brání ? Držíme se přitom známého hesla, že nejlepší pomoc najdeme na konci svého ramene ? Nebo jiného: „Pomoz si sám a Pán Bůh ti požehná.“ Řekněte mi, proč by to Pán Bůh dělal ? Pokud si hrajeme jen na svém písečku. Pokud si děláme to, co sami chceme. Pokud neslyšíme Boží hlas. A když už ho slyšíme, tak se stejně pouštíme se vší horlivostí do věcí, ke kterým nás Hospodin vůbec neposlal.

Co myslíte, existuje lepší cesta ? Ano. Vidíme ji na jednání krále Davida. Na co sáhnul, v tom měl úspěch. Přesně jak je to v Žalmu 1: „Cokoli činiti bude, šťastně mu se povede.“ Nestálo by to za to naučit se jednat podobně ? Kdo by netoužil po tom, když už se do něčeho pustí. Když do něčeho investuje svůj čas, své úsilí a své peníze, aby to dotáhl do konce? Aby měl úspěch.

A co pro to tedy můžeme udělat ? Jak zaručit, aby naše lidské snažení neztroskotalo na první překážce ? No, můžeme jednat ve smyslu příběhu krále Davida: „poslouchat zvuky ve vrcholcích balzámovníků.“ Rozumějte tomu, prosím, dobře. Protože: „častokrát a mnohými způsoby mluvíval k nám Bůh …“ A stejně rozmanitá jsou i Boží znamení. Znamení, že cesta k dokončení dobrého Božího díla je již připravena. Znamení, že když teď vyrazíme, setkáme se s úspěchem.

Uvedu přiklad z minulého týdne. Několikrát jsem žádal o účet, abych mohl zaplatit pobyt v penziónu. Pokaždé jsem byl uchlácholen, že ve čtvrtek nebo za hodinu určitě přijdou a vyřídí to se mnou. Nakonec jsem dostal pokyn: „Jdi, Pavle, a počkej si na účet před dveřmi správce.“ Udělal jsem to a nenechal jsem se odehnat. Stál jsem ta jako jojo. Ale vytrval jsem a za půl hodiny jsem účet uhradil. Trochu naivní, že ? Ale jak se naučíme poslušnosti a vytrvalosti ? Začneme se učit nejprve na malých věcech. Pak přijdou ty velké. Když se osvědčíme. A právě to bych chtěl. Přeji to i vám. Ať se osvědčíme v mále a získáme kvalifikaci pro to velké. Protože právě velké věci má pro nás připravené Hospodin.