Ztráta přináší zisk

Po přečtení této kapitoly knihy Paralipomenon jsem si uvědomil, že jsem si přitom nevšiml ani slova protestu. Pisatel se neptá proč? Nic nevyčítá, ani proti ničemu neprotestuje. V tomto postoji vnímám takový jobovský pohled:

nemohl1 Paralipomenon 10:1-14

„Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ Jób 1:21

A přitom si nemyslím, že by v tomto postoji byl skryt pacifismus – postoj, který odmítá válku a násilí. Spíš si myslím, že v tom je vědomý a odvážný postoj správce. Věrného správce věcí darovaných a svěřených člověku proto, aby je spravoval. A to jen po tu dobu, po kterou mu byly svěřeny.

V případě krále Saule šlo o celé izraelské království. A když nespravoval toto království dobře, tak mu je zase tentýž Hospodin vzal. V našem případě se může jednat o dům, byt nebo třeba o pracovní pozici ředitele firmy.

V té souvislosti si matně vzpomínám na příběh jednoho duchovního pracovníka. Několikrát mu jeho dům vyhořel do základů. Přišel o všechny vzpomínky a materiály. A tak mohu jen obdivovat, že na ohořelých základech pokaždé postavil dům nový.

A rád připomenu také Jana Ámose Komenského. I jemu shořel dům v Lešně a s ním část jeho díla. Nezlomilo ho to a začal znovu. A tak přistupoval ke všem dalším náhlým ztrátám, které ho v jeho bohatém životě potkaly.

Proto přemýšlím i sám o sobě. Také jsem dostal různé pozice a věci – malá království, abych o ně po určitou dobu pečoval. Byl jsem přitom tím věrným služebníkem? A když pak moje úloha ve správě té které věci skončila, bylo to proto, že jsem neobstál ve své věrnosti? A tak mě musel Hospodin nahradit jiným – věrnějším služebníkem, jako v případě Saula a Davida. Nebo jsem prostě jen vykonal to, co jsem měl a Hospodin mě už potřeboval někde jinde? Anebo se Hospodin rozhodl, že mi dopřeje odpočinek a přitom mě pošle na místo, po kterém jsem již dávno v duchu toužil.

Alespoň tak mi to připadá, že tomu tak bylo po mých dvou duchovních službách. První trvala dva roky a po ní jsem odjel na služební cestu do Paříže. A Paříž skutečně byla mým dlouholetým snem. Druhá služba trvala jeden rok a po ní jsem dostal pozici ve fotovoltaice. A já jsem zjistil, že může být ještě něco lepšího, než co jsem dosud dělal.

Jak tomu skutečně bylo, tak to se dozvím až jednou. Až bude se mnou Hospodin probírat cestu mého života a doplní ji svým komentářem. Ale co dělat teď? Pokud opravdu chci být věrným správcem věcí, které mi Hospodin svěřil, jak mám jednat dobře?

První věc, která mě napadá je to, že musím přijmout postavení správce. To není nic nového. Ale otázka je, jak je tomu ve skutečnosti? Skutečně jsem se nenechal zlákat k tomu, abych přilnul k něčemu takovým způsobem, že bych se toho pak nedokázal vzdát? Že se to nakonec stalo mým pokladem? Protože jak víme, tak tam, kde je můj poklad, tam je i mé srdce.

Tuto věc jsem si naplno uvědomil před mojí druhou duchovní službou. Pár měsíců před rozhodnutím vydat se do této služby jsem uviděl, jak mé srdce přilnulo ke dvěma věcem. A mě došlo, že pokud se jich nevzdám, tak se nedostanu duchovně dál. Zůstanu stát před branou cesty, na kterou jsem se chtěl vydat.

Tyto věci byly takovým pohoršujícím okem, které bylo třeba odstranit. Jinak by člověk nakonec nemohl vejít do Božího království. A já jsem v té době tak toužil vejít do tohoto království, že jsem se jich vzdal. Byla to ztráta, která přinesla užitek.

Myslím, že právě toto je jeden z hlavních principů v Božím království: Ztráta přinášející zisk. Protože kde bychom byli, kdyby Pán Ježíš neztratil svůj život na kříži?

A tak se nabízí otázka: Co jsme ochotni ztratit, abychom získali Boží království? Ve známém podobenství o perle, prodává muž všechno co má, aby tu perlu získal. Všechno, co má!? Je něco, co máme a v žádném případě bychom se toho nevzdali?

Na takových otázkách se pak „láme chleba.“ To nejde „okecat.“ Tam je pouze buď a nebo. Tam je černá a bílá. A my podle svého rozhodnutí nakonec buď získáme nebo ztratíme.

Ta druhá věc, o které přemýšlím, je věrnost. Protože když už se rozhodneme vzdát všech věcí, které nám bránily v další cestě a dostaneme od Hospodina nový úkol, měli bychom být správci odpovědnými a prozíravými.

V té souvislosti si vzpomínám na jeden verš z velekněžské modlitby: „žádný z nich nezahynul.“ Jan 17:12; 6:39; 18:9 Jinými slovy: O nikoho jsem nepřišel, nikdo neodpadl, všichni zůstali věrní.“ Mám za to, že právě takto se projevuje věrnost služebníka. Protože tato věrnost je „nakažlivá.“ Je-li správce věrný, jsou věrní i ostatní služebníci. Zpětně to vidím, že právě toto mi dopřál Hospodin během mé druhé duchovní služby. Nikdo se z našeho společenství nevzdálil tak, aby se úplně ztratil.

To třetí, o čem přemýšlím, je cíl. Jaký je cíl nebo smysl takového věrného správcování? A má to – bude to mít nějaký vliv na můj – na náš věčný život s Hospodinem?

Upřímně si myslím, že ano. Vycházím přitom ze známého slova podobenství o hřivnách. Už jsem to několikrát připomínal. A pokaždé mě to zahřeje u srdce. To proto, že mám tu naději, že nakonec toto slovo bude vysloveno i v souvislosti se mnou. „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ Matouš 25:21 Amen.