Proč nás potkávají zlé věci ?

"Proč" je nejčastější dětská otázka. Také nám se tato otázka dere do úst, když prožijeme něco těžkého. V tom se podobáme učedníkům. Pojďme se pokusit na tuto otázku alespoň z části odpovědět.

Bible21 Jan 9:1-7  Když procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození.

2  Jeho učedníci se ho zeptali: "Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"

3  Ježíš odpověděl: "Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky.

4  Já musím dělat skutky Toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.

5  Dokud jsem na světě, jsem světlo světa."

6  Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu jím oči.

7  Potom mu řekl: "Jdi se umýt do rybníka Siloe" (což se překládá Poslaný). Odešel tedy a umyl se, a když přišel, viděl.

Slovo „Proč“ je nejčastější dětská otázka. A jak jsme četli, také učedníkům Pána Ježíše se jako první vydrala z úst otázka úplně stejná: "Rabbi, kdo zhřešil ? Jinými slovy: Pane, proč se mu to stalo ? Proč se narodil jako slepý ? Je to nějaký trest ?

Nedávno jsem začal číst knihu Jób. Přátele Jóba řeší úplně stejnou otázku. Říkají: Jobe, ty jsi nemohl být spravedlivý. Tys jsi musel něco provést. Jinak by nebylo možné, aby se ti staly tak strašné věci.

Tak mi nezbývá, než připomenout příběh apoštola Pavla ve Filipis. Už jsem o něm mluvil v mládeži a jinde. Pavel a Silas jsou odsouzeni, zbičováni a uvrženi do klád a řetězů ve vězení. A jak reagují ? Spílají dni, kdy se narodili ? Ne ! Chválí Boha písněmi a modlitbami.

Uvědomuji si stále více, jak vysokou úroveň, jak vysoký „level“ Pavel a Silas nastavili pro všechny křesťany i pro mne. Jak jsem již říkal v mládeži, tak jsem rád, když bez ohledu na svoji situaci a pocity, vnímám a počítám s Boží nezávislostí. Pán Bůh není nijak omezen mými těžkostmi, náladami nebo nezdary. On je a zůstává Všemohoucí. On je schopen si mne použít pro každý úkol, ke kterému mě posílá. Bez ohledu na můj stav nebo slabost. Vždyť apoštol Pavel dostává slovo o svého Pána: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." 2 Korintským 12:9

Během pobytu ve filipiském vězení však apoštol Pavel postoupil ještě o krok dále. Nejenom že vnímal Boží nezávislost a moc ve chvíli, kdy sám nemohl udělat vůbec nic. Byl hluboko ve vězení a pevně sevřen kládou a okovy. Apoštol Pavel sám se stal nezávislým na svém stavu a na okolních věcech, které ho omezovaly. On, zcela pokořen, zneuctěn a svázán, zůstává vnitřně zcela svobodný. A v této svobodě vidí podobně jako prorok Elíša: „Více je jich s námi než s nimi.“ A to je důvod k radosti a vděčnosti. Proto jeho modlitby a chvály uprostřed vězení zní zcela upřímně. On chválí ne za to, co je vidět očima, ale za to, co vidí víra a k čemu se upíná naděje. A takového svědka Pán Bůh ve vězení nenechá. Víme, že během noci okovy padají a vězeňské dveře se otevírají dokořán.

Co z toho plyne pro nás ? Pro náš každodenní život ? Nejsme bičováni a uvrženi do vězení. Nepřicházíme o celou rodinu a majetek. Ale čas od času nás potká něco nepříjemného. A v té chvíli se ukáže, jak na tom jsme. Jak s námi taková nepříjemnost zamává ?

Musím se přiznat, že v takové chvíli moje myšlení je dost stereotypní. Hned mám tendenci se ptát: Proč, Pane, proč právě mně se to stalo ?

Nedávno jsem chtěl jet do Prahy. Sednu do auta, otočím klíčkem a nic. Jenom relátka si tiše zacvakaly, ale řemen startéru se ani nehnul. Hned jsem začal probírat své předchozí myšlenky a činy. Jestlipak jsem se nějak neprohřešil ? Není to nějaký trest za nevhodné chování ? Chvíli jsem s těmito myšlenkami bojoval. Ale nakonec jsem je odmítl. Uvědomil jsem si, že k této věci došlo v ideální čas. V sobotu. Neměl jsem žádnou povinnost. Nikam jsem nespěchal. Byl dostatek času zavolat asistenční službu a objednat výměnu baterie. Pán Bůh totiž již předem zajistil, že příslušná baterie byla v servisu skladem. Všechno bylo připraveno. Stačilo, abych se na věc podíval Božíma očima. Pak jsem se upokojil. A rozmrzelost nahradila vděčnost a radost.

Byl to banální příběh, který se nedá srovnat s vězením nebo se ztrátou majetku a lidských životů. Přesto princip dobrého řešení je možné uplatnit ve všech případech.

Druhý příběh, který připomenu, je velmi známý. Myslím na vzkříšení Lazara. Pán Ježíš schválně zůstává na cestě tak dlouho, až Lazar zemřel. Nemohl si pospíšit, aby ušetřil Martu a Marii zármutku ? I pro něj samotného to bylo velmi těžké. Měl celou rodinu velmi rád. Každý jejich problém se ho bytostně dotýkal. Však také svým emocem dal volný průchod. Kolem něho pak zaznělo: „Podívejte, jak ho měl rád!“ Přesto všechno zůstává věrný i v této věci. Počká, až na vhodný okamžik. Povzbuzuje Martu: „Budeš-li věřit, uzříš slávu Boží.“ On totiž věděl, jak celá událost dopadne. A chtěl, aby také jeho přátelé pozvedli svůj pohled. Aby se jejich víra obrátil k tomu, kdo je stvořil. K tomu, komu patří veškerá moc na nebi i na zemi. K tomu, kdo je má rád. K tomu, kdo jim může a chce pomoci. Proto z úst Ježíše zaznívá: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel.“ A za chvíli: „Lazare, pojď ven!"

A víme, jak silně tento příběh působil v srdcích těch, kteří byli při tom. Nenechali si to pro sebe. A svědectví o vzkříšení Lazara bortily všechny farizejské bludy a připravovali půdu pro vznik prvotní církve.

Co si tedy smíme vzít sami pro sebe z příběhů Jóba nebo Lazara ? Co je pro nás důležité ? Každý život se od sebe liší. Každý náš den je úplně jiný. Jednu neděli můžeme do shromáždění, druhou už zase ne. K čemu nás mají vést potíže, které nám život přináší ?

Co řekl Pán Ježíš Martě: "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?"

První věc, ke které nás mají potíže vést, je víra. V Jóbovi čteme o polemice: Jóbovi se daří dobře, ale zkus mu sáhnout na to, co má. Pak se teprve uvidí, jaký je. Jinými slovy: Když se cítíme dobře, všechno se nám daří, jak snadné je věřit a důvěřovat. Ale když se zachvějí základy naší existence, opadne všechno povrchní. Jako ve známém příběhu o moudrém a bláznivém muži. Jeden postavil dům na skále a druhý na písku. A víte, jak to dopadlo. Když přišla bouře, jeden dům zůstal stát a druhý se rozbořil. Tak je tomu i s vírou. Teprve když procházíme bouří, tehdy poznáme pravdu o své vlastní víře. Dozvíme se o sobě věci, o kterých bychom ani netušili.

Není to ale tak, že by si s námi Pán Bůh pohrával. Je to tak, že On vidí do našeho srdce. On ví, jak na tom naše víra je. A jeho cílem je, aby naše víra nezakrněla, ale aby rostla dál. Jako zrnko hořčičné. Proto nedovolí, aby naše víra zplaněla, zvlažněla. Aby naše sůl ztratila svou slanost, až by se musela vyhodit. Proto dopouští okamžiky pravdy v našem životě. A jak víme, pravda přináší svobodu. Všechny ty potíže nás totiž mají vrátit zpátky k Pánu Bohu, pokud jsme zabloudili na jiné cesty. Mají nás vrátit od důvěry ve vlastní schopnosti, rozum a moudrost k víře v Boží moc a moudrost. Jeho možnosti jsou o něco větší než ty naše a On vidí o něco dál, než my. Je proto hoden naší důvěry. Na jeho úsudek se můžeme spolehnout. On ví, co je pro nás skutečně dobré.

A tak se dostáváme ke druhé věci, která je cílem problémů, které nás v životě potkávájí. Marta slyší: „když budeš věřit, uvidíš Boží slávu.“ Uvidíš Boží slávu. Co to znamená ?

Vzpomínám si na to, co se stalo, když byl vysvěcen Šalomounův chrám. Naplnila je Boží sláva. Projevilo se to tak, že uvnitř chrámu byl oblak, takže kněží nemohli pokračovat v bohoslužbě. K něčemu podobnému došlo na hoře proměnění. Vrcholek zahalil mrak a z něho zaznělo: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

Na jiném místě čteme: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Židům 11:1

Pán Bůh bere ohled na naši podstatu. Jako lidé uneseme jen určitou míru pravdy. Jakmile informace nebo zážitek přesáhne určitou míru, tak tělo zkolabuje. Proto, když člověku zjevuje svoji slávu, postupuje opatrně. Pro lidský zrak odkrývá jen tu část pravdy, kterou unese. To, že to stačí, dosvědčuje fakt, že ve zmíněných příbězích nikdo nezpochybňuje Boží přítomnost – přítomnost Boží slávy. Všem je jasné, že Bůh je přítomen v oblaku. Všichni tomu tak rozumí a jsou si tím jisti.

Dnes jsme uvažovali o důvodu zlých věcí v našem životě. Zjistili jsme, že nejsou samoúčelné. Nemají nás za cíl trápit. Ale že jsou buď přesně odměřenou terapií a slouží k našemu návratu k Bohu. Nebo jsou předem určeny k tomu, aby posílily víru nás samých nebo víru našich blízkých. Protože i na nás se může zjevit Boží sláva. Pokud zůstaneme věrní i v těch nejtěžších chvílích života. Můžeme si být jisti, že i o vztahu Pána Ježíše k nám v takové situaci bude znít: „Podívejte, jak ho měl rád!“ „Podívejte, jak ji měl rád!“