Srdce je nebezpečná věc

Hospodin řekl Jozuovi: „Všechny obyvatele … vyženu před Izraelci já sám. Jen přiděl zemi losem Izraeli za dědictví …“ Tak mi při četbě tohoto pokynu vytanulo na mysli to, jak se říká úpravě státního rozpočtu – „porcování medvěda.“

Jozue 13:1-6

Jozue 14:6-15

Jozue 15:13-17

A tady leží před Jozuem pořádný „medvěd“ – celé území, které Hospodin určil pro svůj lid. Ovšem tento „medvěd“ ještě není celý uloven. Není to tedy předčasné a zároveň příliš odvážné rozdělovat něco, co Božímu lidu ještě vlastně nepatří?

Bylo by to příliš odvážné, pokud by současně s pokynem: „rozděl a panuj“ nezaznělo také zaslíbení: „Všechny obyvatele … vyženu před Izraelci já sám.“ To právě Hospodin je zárukou, že celé území, které se má rozdělit, bude také skutečně patřit obdarovanému. Je to vlastně otázka víry. Ještě to není skutečné. Ale je to již zaslíbené. A tak je na člověku, aby se rozhodl, zda bude Hospodinu důvěřovat.

Pojďme se teď podívat na jednoho jediného Izraelce, jak se s tímto Božím pokynem spojeným se zaslíbením popasoval. Mám na mysli Káleba. Jak jsme četli, tak kdysi dostal od Hospodina ústy Mojžíše slib: „Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.“ A teď přišla ta pravá chvíle, aby se k tomuto slibu Káleb přihlásil. A mně přitom dost zajímá, jak to udělal?

„Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin."

„Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“ Neříká to moc jistě. Nevnímáte v tom určitou nejistotu? Jakoby Káleb počítal s tím, že to nemusí vyjít. Já v tom slyším podobné vyjádření Abed-nega ve vyhnanství. Mám na mysli situaci, kdy měl být se svými druhy vhozen do ohnivé pece. A právě v tom vypjatém okamžiku prohlašuje: „Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Daniel 3:18

Takže myšlenka, že by akce, do které se oba pouštěli, nemusela vyjít, nijak nezměnila jejich rozhodnutí, že do ní půjdou. V obou případech prokázali Boží služebníci svoji věrnost. Jak je to podobné tomu, co vykonal Pán Ježíš na kříži. Také On si byl vědom, že ho jeho nebeský Otec může kdykoli zachránit. Ale zůstal věrný, i když v getsemanském zápase zjistil, že tomu tak nebude. Že totiž bude muset projít bolestnou smrtí.

Nic takového Jozua ani Abed-nega nepotkalo. Ale klidně mohlo. Přesto se oba rozhodli, že toto riziko podstoupí.

A jak zápas Káleba s Anákovci dopadl? Četli jsme: „… vyhnal Káleb tři Anákovce: Šešaje, Achímana a Talmaje, zplozence Anákovy.“ Dopadlo to tedy dobře. Káleb zvítězil a obsadil území, které mu Hospodin ústy Mojžíše přislíbil a Jozue přidělil.

Mám za to, že podobně to funguje i v naší době. Příslib – přidělení – vítězství a obsazení. A čeho se takový proces vlastně týká? Týká se vždy území, které Hospodin zaslíbil svému lidu. A jaké území máme zaslíbené my sami?

Upřímně si myslím, že se jedná o lidská srdce. V první řadě se jedná o naše vlastní srdce – o to mé a to tvoje. Sice je naší součástí, ale často si dělá to, co samo chce. A my se svezeme s ním. Nedávno jsem připomínal Boží pokyn: Hlavně se, člověče, nenech řídit svým srdcem a svým pohledem na věc. Čili lidské srdce je nebezpečná věc.  Je to úžasný nástroj, který třeba dokáže nádherně milovat. Být věrné až za hrob. Ale také dokáže nenávidět a vymýšlet podrazy, které vše dobré rozbijí na padrť.

Proto je tak důležité území našeho srdce dobít a obsadit. S Boží pomocí, samozřejmě. Jak jinak bychom si mohli poradit s něčím tak nestálým!? Kam se na něj hrabe draslík ve vodě :-) Přitom stačí jen otevřít dveře a pozvat Božího Syna dál. Stojí totiž neustále připraven za dveřmi. A přitom rozhodně má silný zájem na tom, aby mohl vejít dál. To proto, aby uvedl věci do pořádku. Nastolil ten správný řád a pomohl nám ukočírovat to neustále se vzpouzející spřežení, kterým to naše srdce vlastně je.

A teprve potom, když zavládne pořádek v našem srdečném území, můžeme začít uvažovat o tom, jak bychom mohli vyrazit do boje na další pole. Jedná se totiž o to, kdo ovládne srdce našich blízkých? A kam je potom požene? Kam je povede?

Kéž je tím naším společným vůdcem ten, kdo nás a naše srdce stvořil. A kdo nám také připravil tu dobrou cestu s dobrým koncem. Stojíte o to? Já o to stojím. Amen.