Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

1 Samuelova 25:1-44

... použil několik příběhů v předchozích kapitolách bible.

Nejprve připomenu to, jak se David rozhodoval, zda pomůže městu Keile, které napadli Pelištejci. Nebyl si zřejmě jist, zda má zasáhnout. Také jeho spolubojovníci ho od této akce zrazovali. A tak se dvakrát doptává Hospodina, jestli skutečně má zaútočit na nájezdníky? Davidovo jednání mi připadá jako státnické. Jak je rozvážný! A jak se mu hodilo, že jediný zachráněný člen kněžské rodiny Ebjátar měl tolik duchapřítomnosti, že spolu se sebou vzal i efod s urim a tumim. Díky tomu se David mohl doptávat Hospodina kdykoli to potřeboval a chtěl.

A tak David vyrazil do boje a zvítězil. Přitom zřejmě jednal zcela bez velkých emocí – profesionálně. Neovládl ho hněv, ani jiná emoce. Proto postupoval správně. On by totiž takto měl jednat pokaždé, kdykoli se bude chystat někam vytáhnout. A právě tato zásada by se měla stát vlastní každému křesťanu. Než někam vytáhne. Než vytasí všechny zbraně do boje za zcela jistě spravedlivou věc. A snaha osvobodit město od nepřátel byla věc bezesporu spravedlivá. Tak by se měl o této věci poradit s Hospodinem.

Otázka je, proč by to měl dělat? Krásně na to odpověděl stejný David při jiné příležitosti. Mám na mysli situaci, kdy se se svými lidmi skrýval v jeskyni. A shodou okolnosti totiž do stejné jeskyně vstoupil i král Saul, který Davida pronásledoval. Král byl v jeskyni zcela sám. V té chvíli Davidovi našeptávali: „To Hospodin ti dnes dal krále Saule do rukou. Využij toho. Ukonči své trápení. Zlikviduj ho.“

Předpokládám, že se Davidovi honily v hlavě všechny možné myšlenky. Ty o pomstě také. Ale nakonec jedna převládla. Saul je Hospodinem pomazaný král. Proto se rozhodl, že příležitost nezneužije. Ušetří Saule. A toto milosrdenství použije jako důkaz o svých dobrých úmyslech a naopak o nespravedlnosti celého Saulova tažení proti jeho osobě. Je to takové to uhlí řežavé, které shrne člověk na svého protivníka, pokud mu udělá něco dobrého. I když si to dotyčný nezaslouží.

A tak zde možná poprvé naplno zaznívá z Davidových úst to, že „Hospodinu patří pomsta.“ Možná, že namítnete: A když pomstu vykoná někdo jiný, než oběť pronásledování, už to pomsta nebude? Jak se z pomsty stane spravedlivý trest?

Akční filmy jsou přece plné situací, kdy hlavní hrdina na poslední chvíli zadrží prst na spoušti a přenechá svou pomstu vyšší instanci. Instanci, která posoudí věc zcela bez emocí. S nadhledem. V rámci předem známého práva a s přihlédnutím ke všem známým okolnostem. A o to právě jde. Abychom jako křesťané přenechávali své pomsty Hospodinu. Protože právě Hospodin, přestože se také občas hněvá, nedovolí, aby ho jeho emoce ovládly. Jeho posouzení je objektivní a tedy spravedlivé.

A nyní se vrátím k příběhu, který jsem četli. Je to případ, kdy Davida ovládly emoce takovým způsobem, že přestal uvažovat. A komu z nás se to ještě nestalo? Komu z nás se z nějakého důvodu nezatmělo před očima, takže začal všechno vidět rudě? A právě díky tomuto stavu, se David neptá Hospodina na jeho názor. Zmiňuje sice svého Boha ve zlověstném prohlášení. Ale jakoby svého Pána jen zařadil do svých plánů. Převzal otěže svého života do svých rukou a začal se řítit do propasti bezpráví a odvážím se řici: Zločinu.

Co v takové chvíli udělá Hospodin? Teď vyslovím jednu tezi. Domnívám se totiž, že s Davidem byl Hospodin. A to neustále. Když uléhal. Když vstával. A také když se hněval. Jak jinak by totiž bylo možné to, co se potom stalo? A já tuto tezi protáhnu až ke každému z nás. Pokud jsme totiž už jednou vydali svůj život Hospodinu, můžeme si být také jisti, že tento Hospodin je s námi stále. Když vstáváme, běžíme do práce nebo do školy. Ale také když se chystáme vrátit kamarádovi ránu tak, aby na to do smrti nezapomněl. Nebo když se chystáme pomluvit svého bratra nebo sestru, protože nám přece překazili naši církevní kariéru. Hospodin je s námi v každé takové situaci. Podobně jako byl s Davidem.

A jak to tedy s Davidem a Nábalem dopadlo? Hospodin se rozhodl, že zasáhne. David měl díky emocím uši zacpané a oči přikryté klapkami – neslyšel a neviděl. Proto Hospodin posílá Abigail, aby díky ní Davida zastavil na cestě do záhuby. A během jejich rozhovoru opět zaznívá to známé: „Pomsta patří Hospodinu.“ A já si to dovolím pozměnit: „Dejme Hospodinu čas a prostor, aby právě On vykonal spravedlivý soud nad našimi nepřáteli.“

Nábal potom zřejmě dostal infarkt nebo mozkovou příhodu a po deseti dnech zemřel. V našem případě to nemusí být tak dramatické a nezvratné. Ale když přenecháme soudy Hospodinu, nezůstane v nás pachuť vykonané pomsty. Jak asi víme, tak pomsta nenaplní člověka pocitem zadostiučinění. Ale spíše jeho nitro vyprázdní. Takže se potom člověk cítí hůře než před tím.

Tak to ale nemusí skončit. Například David se radoval. Měl radost z toho, že se nemohl dopustit bezpráví. A nakonec dostal více, než chtěl. Jako bonus získal moudrou a krásnou ženu Abigail.

Když vše shrneme, tak si z dnešní úvahy můžeme vzít to, že způsob jednání podle Hospodina přináší zadostiučinění a radost. Vždyť víme, že jen Hospodin nalévá kalich lidského života tak, že přetéká. A to bych si přál. A doufám, že vy také. Amen