Naděje nás drží nad vodou

V našem sboru začíná výzva k účasti na Večeři Páně v poslední době slovy: „Pojďte, vše je připraveno.“ A právě podobnou výzvu slyším i z dnešních veršů z epištoly Židům. Tyto verše hovoří o dvou nezměnitelných věcech, „v nichž ...

Židům 6:17-20

Židům 10:18-23,35-36

... Bůh přece nemůže lhát, …“ A které věci to jsou? Zaslíbení, které ještě Pán Bůh potvrdil svojí přísahou. A přísahou končí každý spor, jak také napsal apoštol Pavel. Takže zmíněné zaslíbení je platné a nezpochybnitelné.

A čeho se toto zaslíbení týká? Co dobrého nám může přinést? O co jde na prvním místě v každém boji? A to nejen v tom duchovním. Jde o to, aby protivník byl tak demoralizován, že přijde o naději. Protože právě naděje je to, co nás „drží nad vodou,“ když si půjčím slova jedné populární písně od skupiny Elán. A co jsme to četli v našem biblickém textu? „A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.“

Naděje je mocné útočiště! To neví jen naši nepřátelé. To samozřejmě ví i Stvořitel sám. A právě proto nám dal zaslíbení, které potvrdil přísahou. Aby nám tím vlastně dal naději. A tato naděje aby byla neotřesitelná. Nic a nikdo nám ji nemůže vzít. Protože její zárukou je Hospodin sám.

A co je předmětem této naděje? Kam to upínáme svoji touhu? Čeho se chceme nadít? Jaký cíl je to před námi? Čeho chceme dosáhnout? Copak k této otázce říká bible? „V ní (totiž v naději) jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, …“ Pro Židy toto byl další průlom v duchovním myšlení. Vždyť do té pozemské svatyně mohl vstoupit jen kněz. Připomíná mi to také známé Petrovo vidění o prostěradlu plném nečistých zvířat. Anebo zaslíbení, že to co na lidskou mysl nevstoupilo, to má Hospodin připraveno pro ty, kteří ho milují. 1 Korintským 2:9

Právě to, co si člověk vůbec nedokáže představit, pro každého z nás připravil Hospodin. A znovu jako bych přitom slyšel takové to tiché: „Pojďte, vše je připraveno.“ Máme totiž naději založenou na zaslíbení a přísaze, že můžeme proniknout až do nitra nebeské svatyně. Čili až před samotného Pána Boha. Taková představa mě současně naplňuje touhou a přitom se toho přece jen trochu obávám. Vždyť před samotného Boha nemůže vstoupit nic nečistého. Jak bych tedy mohl před ním obstát?

To první povzbuzení do této situace je skryto v tomto verši: „přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ Židům 10:22 Jde tedy o srdce očištěné od zlého svědomí. Protože právě naše svědomí je to, co nás trápí a obviňuje, pokud uděláme něco zlého. Jde o „vědomí hříchu.“ Židům 10:2 Jeho očištění není nic laciného. Není možné to přijmout lacině. A bude to platit jen tehdy, pokud jsme duchem přítomni a svoji prosbu o očištění myslíme upřímně.

A to druhé povzbuzení nalezneme tady: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.“ Pán Ježíš je tedy tou novou a živou cestou do svatyně – k Bohu. Čtenářům bible zřejmě okamžitě naskočí slovo Pána Ježíše: „Já jsem ta cesta, …“ Jan 14:6 A v souvislosti s dnešním biblickým textem dostává toto prohlášení nový rozměr. Nebo je víc konkrétnější. Už totiž zcela jasně víme, že tato cesta nevede jen do věčné blaženosti. Tato cesta vede přímo před Boží trůn. Před Pána Boha samotného. A před ním obstojí jen ti, kteří mají „srdce očištěná od zlého svědomí.“

Tak to je tedy před námi. Tohoto cíle máme dosáhnout. Ale jak se k němu dostaneme? I tuto odpověď nalezneme v bibli. Co je přece napsáno v posledním verši dnešního biblického textu: „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.“ Není to zvláštní? Všechno je už dávno připraveno. Pán Ježíš je už více než 2000 let tou novou a živou cestou do svatyně. A my máme ještě projevit vytrvalost?

Tak si přitom vzpomenu na pohádku Anděl Páně. Hlavní hrdina rychle vykonal nějaké skutky a už běžel k oltáři a přepokládal, že se vrátí hned do nebe „natotata.“ Musel ale přijít na to, že tahle to prostě neprobíhá. Nejde přitom o nějaké zásluhy. Věřím totiž tomu, že každý z nás přistupuje k duchovním věcem upřímně. Ovšem  v bibli jsou duchovní věci připodobněny k semínkům. Také semínko, aby přineslo užitek, musí zakořenit a vyhnat klas. To zabere nějaký čas. Rozumím tomu tak, že i duchovní pravdy potřebují nějaký čas, aby v nás zakořenily a dozrály.

A právě proto píše apoštol Pavel o vytrvalosti. Musíme mít prostě sami se sebou trochu trpělivost. Ke změně nedojde ze dne na den, z hodiny na hodinu. Takovým způsobem jsme prostě stvořeni. Je to důležité také pro nás. Jednak se s pomalejší změnou lépe vyrovnáme. Ale také si budeme více jisti, že změna je trvalá, když vydrží nějakou tu zkoušku a trápení. Jak praví přísloví: „Co nás nic nestojí, za nic nestojí.“

Jsem vděčný Pánu Ježíši, že nám – mně i tobě – připravil živou cestu do nebeské svatyně. Cestu k jeho i našemu nebeskému Otci. A my víme, že tato příprava nebyla pro něj nic laciného nebo povrchního! A proto je na nás, abychom k této připravené a nabídnuté cestě přistupovali jako ke vzácnému daru. Přitom jsme si vědomi, že nám tento dar nepřinese jen radost. Na této cestě nás potkají i mnohá trápení. Ale cíl této cesty skutečně stojí za to. Amen.