Co se nám vyplatí? Očekávat nebo jednat?

„Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň.“ Není právě i tohle naše osobní niterná zkušenost? Někdy si totiž v duchu říkáme: „Buď raději zticha. Mlč. Nic neříkej. Stejně tomu nepomůžeš.“ Tyto myšlenky však ...

Žalmy 37:1-11

Žalmy 39:2-8

... provázejí značná vnitřní muka.

Ale pokud v tom sami nemůžeme nic udělat, kdo by mohl? Je tu někdo, kdo zvedne hozenou rukavici? Je tu někdo, kdo je připraven a má dostatek sil, aby zasáhl místo nás? Právě o tom mluví žalmista v předchozím Žalmu 37: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“

Nepřipadá vám to příliš pohodlné? Neměl by člověk přece jen udělat alespoň něco? Obávám se, že jsou chvíle v životě, kdy už víc prostě udělat nemůžeme. Další práce je totiž za hranicemi našich možností. Už jsme udělali všechno, co šlo a co je druhá strana od nás schopna přijmout. A přesto jako bychom byli stále na začátku. Nic se nestalo. Žádný průlom. Žádná změna k lepšímu. Žalmista to vyjádřil slovy: „Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila.“

V takových chvílích má člověk sklon propadnout beznaději. Už se přece nedá nic dělat. Tak bude lepší to celé vzdát. Podobně volá žalmista: „Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu.“ Prostě nezbývá nic jiného, než ukončit veškerou aktivitu a na konec svého života očekávat v hluboké depresi.

Myslím, že jedna věc je v poslední větě důležitá. A to je slovo „očekávat.“ Co ještě očekáváme od svého života? A můžeme od něj vůbec očekávat ještě něco dobrého? Například já mám těsně před důchodem, takže podobné otázky jsou pro mne čím dál tím více aktuálnější.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova písně Svatba v Káni od Sváti Karáska: „Bůh na sklonku tvého dne dá ti víno výborné. Víno výborné až naposled.“ Tato myšlenka mě provázela a provází posledních pár let. A žalmista David to měl nastaveno podobně: „A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.“

Vidíte! Zase tu máme slovo „očekávání.“ Ovšem nastal zde posun. Posun od toho očekávat něco k tomu očekávat na někoho. Uvědomil jsem si, že právě o to zřejmě jde. Naše naděje se častokrát upíná k pouhým věcem. Je to pro nás totiž mnohem jednodušší. Na věci si můžeme sáhnout. A některé si můžeme dokonce přizpůsobit k obrazu svému. Ale očekávat na Hospodina? Upínat svou naději k Pánu Bohu? To je pro nás mnohem, mnohem obtížnější!

V té souvislosti jsem si vzpomněl na úsloví mé rodné sestry: „Proč bych chodila ke kováříčkovi, když mohu jít ke kováři?“ A když to převedeme na naše uvažování o očekávání, tak by to mohlo znít takto: „Proč bych upínal svou naději k věci, která tady dneska je a zítra po ní nezbude ani památka. Mnohem lepší je přece očekávání na Hospodina – Stvořitele nebe i země.“

Takže obtíže spojené s očekáváním na Hospodina se bohatě vyplatí. Protože kdo stojí za všemi věcmi, které tak nezbytně potřebujeme pro svůj život? Kdo stojí za deštěm, slunečním svitem, dobrou školou, lepším zaměstnáním nebo lukrativní zakázkou? Nevěřím tomu, že by za to mohlo pouhé náhodné štěstí, které se jen unavilo a tak si na chvíli odpočinulo na naší maličkosti.

Naopak věřím tomu, že Hospodin bdí nad životní cestou každého z nás. A jak si tím mohu být tak jist? Kromě bible mě o tom přesvědčuje moje životní zkušenost. Začalo to tím, o čem se zmiňuje žalmista: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ (kralický překlad) Mám osobní zkušenost, že když jsem něco ve svém životě pokazil a svěřil jsem to Hospodinu, tak On skutečně jednal podle slova citovaného žalmu: „všechno spravil.“

Tím to ale neskončilo. Ve čtyřiceti letech jsem začal cestovat za prací. Díky tomu se mi splnil můj dlouholetý sen – strávil jsem téměř rok v Paříži. A pak přišel takový bonbónek - po šedesátce jsem pracoval celý rok jako vikář jednoho sboru Církve bratrské. Přitom jsem si myslel, že už nic lepšího ani nemůže přijít. A přišlo. Pracuji teď sám na sebe a nemohu pochopit, proč už jsem to neudělal dávno před tím. Takovou svobodu jsem ještě nezažil. Je to svoboda, která je spojena s očekáváním. A tím se vracím na začátek našeho uvažování. Stále totiž bojuji s tím, jestli mám ve své svobodě očekávat na další zakázku nebo na Hospodina? On přece ví o mých potřebách a přáních. Jeho ruka je dost dlouhá na to, aby mi poslal právě tolik zákazníků, kolik potřebuji a kolik zvládnu.

Proto bych rád sebe i vás povzbudil k tomu, abychom směle a s plnou důvěrou začali očekávat na Hospodina. Bible i osobní zkušenost nám totiž potvrzují, že se nám to bohatě vyplatí. Amen.