Na to bych radši zapomněl

Vzpomínám si na jednu nepříjemnou událost. Bylo mi asi čtrnáct let. Hráli jsme si s bratranci s míčem. Najednou jsem po míči uklouzl a vypadla mi čéška ze svého lůžka. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem co mám dělat. Křičel jsem na své bratrance, ať běží pro pomoc. A pomoc dlouho nepřicházela. Mezi tím, co jsem bezmocně ležel na chodníku, se na mne z okna nade mnou řinul výsměch našich sousedek - matky s dcerou. Ptali se: Co tak ležíš ? Proč se nesebereš a nejdeš domů ? A že by mi šly pomoc, ani náhodou. Rád bych tento zážitek odsunul do ostrova zapomění ve své mysli. Ale už desítky let se mi to nedaří. Prožitá bezmocnost a příkoří se mi nesmazatelně vryly do mé paměti. Přitom bych na to tak rád zapomněl.

Touha zapomenout na zlé věci. Uvědomil jsem si, že tuto touhu máme s Pánem Bohem společnou. V Izajášovi čteme: „Izajáš 53:4-5  Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“

On byl proklán pro naši nevěrnost. Také Pán Ježíš byl zraněn. A to každým naším – mým selháním, nevěrností, zlobou, neurvalostí a lží. Co myslíte, jsou právě hrůzy golgaty tou událostí, na kterou by Boží Syn nejraději zapomněl ? Stálo mu to za to utrpení ? Stojíme mu my – stojím mu já za tu hrůzu, bolest a opovržení ?

Je pravda, že Pán Bůh chce na něco skutečně zapomenout. V Žalmu čteme: „jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.“ Žalmy 103:12 Prvním předpokladem pro zapomenutí je dostatečně velká vzdálenost. Známé přísloví říká: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Jinými slovy: Když přestoupení bude tak daleko ode mě, že ho neuvidím, tak na něj zapomenu. Lidská mysl funguje zvláštní způsobem. Ono nestačí, aby člověk slyšel: Odpouštím ti – je ti odpuštěno. Člověk musí odpustit sám sobě. Také on musí zapomenout. A k tomu lidem pomáhá Boží zásah – provinění vzdálí tak daleko od lidské mysli, že na něj dokáže zapomenout.

Druhá metoda nebo krok je blízký ajťákům. Všichni počítačoví experti znají klávesu Delete. Co překáží, co dělá nepořádek, hezky označíme a vymažeme jediným stiskem kouzelného tlačítka. Takhle kdyby se dal úklízet nepořádek v pokoji, to by bylo něco. Ale co nepořádek v lidském srdci ? Nedají se podobně vymazat lidská provinění ? V Izajášovi čteme: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“ Izajáš 43:25 Tak vidíme, že ano. Že to jde. Pán Bůh má podobné tlačítko na své klávesnici. On má gumu na provinění. A když ji použije, tak také zapomene. „Na tvé hříchy nevzpomenu.“ Jinými slovy: Nebudu je připomínat. Zapomenu na ně.

Tragédií pro člověka by bylo, kdyby spolu s vymazáním provinění a zapomenutím na to, zapomněl Pán Bůh také na člověka. Kdyby jaksi omylem označil nejen provinění, ale také člověka samotného. Kdyby jak se říká: „Vylil s vaničkou i dítě.“ Zmizel by hřích, ale zmizel by člověk. Hrozí nám něco takového ? Budeme vzdáleni od Boží tváře společně se svým hříchem ? Pokud se svého hříchu nevzdáme, tak nakonec ano. Ale pokud žijeme tady na světě, platí pro nás také toto Boží zaslíbení: Izajáš 49:15-16  Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. 16  Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“

„Vyryl jsem si tě do dlaní.“ Na dlaň si píšeme poznámku, když nemáme čas a v žádném případě nechceme na danou věc zapomenout. Stále ji máme před očima. To Hospodin má naše jméno stále před očima. Jak by na nás mohl zapomenout.

A druhá strana mince. V Jeremijášovi čteme: Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Jeremjáš 31:33

„Vepíši jim jej (svůj zákon) do srdce.“ To znamená, že ani člověk nezapomene na svého Stvořitele. Vždyť poznámky o jeho existenci, o jeho lásce, o jeho trvalém zájmu bude mít vždy sebou – ve svém srdci.

Zapomenout a zároveň nezapomenout. Zdánlivě protimluv. Ale pro současnost i budoucnost člověka naprostá nezbytnost. Moc se mi líbí prohlášení apoštola Pavla: „Filipským 3:13  Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, 14  běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“

„Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou.“ Obě strany zapomínají na to, co je za nimi. Ale soustředí se na to, co je před nimi. A k tomu jim slouží poznámky narychlo vyryté do dlaně a vložené do srdce. Pojďme prosit za uvolnění místa. Vymazání všeho, co nás zatěžuje. A prosme za hluboký a trvalý záznam v Božích dlaních a v našem srdci. Tak abychom nezapomněli, že patříme k sobě. Že jsme Boží dílo, na které On nikdy nezapomene – nikdy se nás nevzdá. Amen.