Jak proniknout do Božího království?

Četli jsme: „… zvěstujte den ze dne jeho spásu, …“ Kraličtí použili vazbu „den po dni.“ A já bych se nebál napsat „den za dnem.“ Prostě tak jak dny plynou, tak plyne z mých úst chvála Hospodinu. Nebylo by to krásné?

Žalmy 96:1-13

Nebylo by krásné, kdyby z mých úst kanula jedna chvála za druhou? Ale je tomu tak ve skutečnosti? Co vychází z mých úst den za dnem, hodinu po hodině a vteřinu za vteřinou?

To, jak je důležité, co vychází z mých a také z vašich úst, zdůraznil Pán Ježíš. Asi si vzpomenete na Jeho výrok: „Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ Matouš 15:11 Upřímně si myslím, že to platí i obráceně: Člověka neposvěcuje to, co do něj vchází, ale to, co z něj vychází. Proto nám nejsou nic platně hodiny, dny a léta strávená ve shromáždění, kdy jsme poslouchali kázání. Pokud nás nechala chladnými a nezpůsobila v nás žádnou reakci. Nepovzbudila nás k tomu, abychom o tom přemýšleli a později něco řekli nebo udělali.

Možná, že to sami znáte. S někým se setkáte. Mluvíte a mluvíte. Snažíte se o to, aby rozhovor neuvázl na mrtvém bodě. Ale druhá osoba nijak nereaguje. Jenom mlčí. To je k uzoufání. Takové setkání je nejlepší ukončit.

Ale zkuste se na to podívat z Boží strany. Léta nám všem posílá své slovo. Přitom se snaží z nás dostat alespoň povzdech. Ale my zatvrzele mlčíme. Jak dlouho to s námi asi Hospodin vydrží? Co myslíte?

Určitě toto není naší každodenní zkušeností. Máme i své světlé chvilky. Ale provází nás i období ticha. Někdy nám totiž naopak připadá, že k nám Pán Bůh vůbec nemluví. Ale dejme si ruku na srdce: Mluvíme my k němu? Možná, že občas prohodíme nějakou tu střelnou modlitbu. Třeba před jídlem nebo před jízdou autem. Boží ochrana se přece vždycky hodí.

Představte si, že byste byli na Božím místě. Přitom by k vám vaši následovníci, vaše ovečky chodili jenom tehdy, kdyby něco potřebovali. A během ostatního a zároveň většinového času by dělali, jako že neexistujete. To by asi bolelo.

Přitom dobře víme, že Hospodin je v naší blízkosti nestále. Pozorně se dívá na každý náš krok. Občas přitom zatají dech. To když se zrovna přiblížíme ke srázu do propasti. A oddechne si, když se přece jen na poslední chvíli obrátíme k němu.

Jak jinak by však mohl probíhat náš život, kdyby naše pozornost byla obrácena pořád k Hospodinu. Kdybychom dne za dnem nespustili pozornost z jeho úst. Kdybychom pak slyšeli jeho slovo a ukládali si ho ve svém srdci jako poklad. Jako vzácné zrno. Zrno, které když zakoření, tak přinese užitek. A tento užitek si pak snadno představíme jako dobré myšlenky, dobré slovo nebo čin.

A tak nezbývá, než abychom si položili otázku a upřímně si na ni sami pro sebe odpověděli: Jsou všechny naše myšlenky dobré? Jsou všechna naše slova dobrá? Jsou všechny naše činy dobré? A pokud ne, tak s tím už konečně začněme něco dělat!

Když tedy začneme usilovat o dobré, neznamená to, že se nám musí všechno povést. To věděl už apoštol Pavel, když napsal: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ Římanům 7:19 Myslím, že stejně jako tento apoštol, nemusíme kvůli tomu propadnout zoufalství. Vždyť i Mojžíš, Áron nebo Samuel, také nebyli bez viny. Ale přesto vnímali Boží slovo a naopak Hospodin slyšel a vyslýchal jejich prosby.

Jak je to možné? Bylo to a je to možné, protože slovy žalmisty: „Hospodine, Bože náš, ty jsi jim odpovídal, byl jsi jim Bohem, jenž promíjí, i když jsi jejich skutky stíhal pomstou.“ Žalmy 99:8 Bůh, který promíjí. To je to tajemství. Hospodin nám promíjí naše zlé myšlenky, slova a činy.

To není nic nového. Kolikrát jsme už slyšeli slovo o Božím odpuštění? Proč to tedy připomínám i dnes? Protože je dobré uvažovat o celé pravdě, nejen o její půlce. Proto zároveň s výzvou k úsilí o dobré je třeba připomenout, že toto úsilí bude provázeno řadou nezdarů a zklamání. Zklamání ze sebe sama a také z našich bližních. Ale to by nás nemělo odradit od naší snahy. Tato snaha má totiž dobrý cíl.

A co je tím cílem naší snahy – našeho úsilí o dobré? Mám za to, že je to účast na Božím království.

Pán Ježíš totiž říkal, že Boží království je už tady na zemi a mezi námi. Lukáš 17:21 Věříte tomu? Já tomu věřím. Ale to, co mně v poslední době provázelo, byla otázka: Jak bych mohl mít účast na tomto Božím království? Jak bych mohl získat ty dobré věci, o kterých se v bibli píše?

A já jsem si postupně uvědomil, že právě úsilí o dobré je ta metoda, jak proniknout do Božího království. Na jednom místě se v bibli píše, že „Ode dnů pak Jana Křtitele až dosavad království nebeské násilí trpí, a ti, kteříž násilí činí, uchvacujíť je.“ Matouš 11:12 Moc jsem tomu nerozuměl a bylo mi to proti srsti. Ale ve světle dnešního slova mi to začíná dávat smysl. Místo násilí si dosadím úsilí. A cílem tohoto úsilí nebude vniknutí do království a krádež všeho toho, co stačím pobrat. Ale právě naopak cílem mého úsilí budou dobré myšlenky, slova a činy. Moje aktivita se tak zaměří na mé vlastní nitro. A díky tomu získám to, po čem toužím.

Když Pán Ježíš vyslovil známou věc: „Hledejte nejprve Boží království,…“ Tak si upřímně myslím, že to nebyla výzva k dobývání dalšího území. Ale právě naopak to byla výzva ke kapitulaci. K otevření těch na závoru pevně zavřených dveří našeho srdce. A tak vlastně výzva k tomu, abychom nechali Boží království proniknout dovnitř. Abychom se tak my sami stali součástí Božího království.

Překvapila vás tato myšlenka? Myšlenka, že v dobývání Božího království nejde o nájezd na cizí území? Že jde o to, aby Boží království dobylo to naše vlastní území, které si tak pečlivě chráníme sami pro sebe? Mne to tedy překvapilo.

A tak bych rád ukončil výzvou. Pokud vás stejně jako mne lákají dobré věci z Božího království. A rádi byste alespoň pár věci z něho uchopili, přivlastnili a začali je používat. Tak pojďme začít tím, že dovolíme Božímu království, aby si nejprve přivlastnilo nás samé. Amen.