Jak se stal člověk člověku Bohem ?

Možná, že se vám z této otázky zatočila hlava. Není to troufalé, o tom přemýšlet ? Natož pak to veřejně napsat ? Možná, že vás překvapí, že něco takového prohlásil o jednom člověku sám Stvořitel. Zaujalo vás to ? Pojdmě do toho !

Exodus 4:10-16

Celá léta přemýšlím o tom, co se to vlastně stalo uprostřed hořícího keře ? Mám na mysli hořící keř, který zaujal Mojžíše. Zaujal ho natolik, že přistoupil blíž, aby si ho pořádně prohlédl. Boží slovo nás před tím upozorňuje na to, že: „I ukázal se mu Hospodinův anděl v ohnivém plameni zprostřed keře.“ Exodus 3:2 A pak o kousek dál čteme: „Když Hospodin viděl, že odbočil, aby se podíval, zavolal na něho Bůh z prostřed keře: Mojžíši, Mojžíši!“ Tak kdo to byl uprostřed keře ? Byl to Hospodinův anděl nebo Hospodin sám ? Podobnou otázkou se zabývám celý život. Vím o tom, že jsem Božím obrazem. Díky Duchu svatému se čím dál tím více podobám svému Stvořiteli. Co tedy vidí moji bratři a sestry ? Vidí člověka ?

Takový pohled měl Samuel, když vybíral následníka trůnu po Saulovi. Viděl krásné a urostlé syny. A to mu stačilo. Neměl problém vybrat kohokoli z nich. Ale Pán bůh dal přednost Davidovi. Čím se David tak lišil od svých starších bratrů ? Jeho přednost nebyla vidět na první pohled. Ale jasně zazářila během následující krize. Celý Izraelský národ byl ohrožen. Každý den Goliáš tupil Izraelce a Hospodina. A protože se ho všichni báli, tak jenom mlčeli. Ale David nemlčel. A když vykročil proti svému protivníkovi, tak řekl:

„45  Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a srpáčem, ale já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi tupil.

46  Dnes tě Hospodin vydá do mé ruky. Zabiju tě a srazím ti hlavu. Dnes vydám mrtvoly pelištejského vojska nebeskému ptactvu a zemské zvěři. A tak celý svět pozná, že s Izraelem je Bůh.

47  A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem ani kopím. Neboť tento boj je Hospodinův a on vás vydá do naší ruky. 1 Samuelova 17:45-47

Kde vzal David tato slova ? Byl toto právě případ, o kterém mluví Ježíš: „A když vás budou vodit a vydávat, nestarejte se předem, co byste řekli, ale co by vám v tu hodinu bylo dáno, to mluvte. Neboť to nejste vy, kdo mluví, ale Duch Svatý.“ Marek 13:11 Nevložil tato slova Davidovi do úst právě Hospodin ? A jak to pokračovalo dál ? Pán Bůh se přiznal ke slovu svého služebníka, a on skutečně svůj národ vysvobodil. Slovo, které David vyslovil svými ústy, se skutečně stalo. Neprojevuje se tak Slovo Hospodinovo ? Co říká Hospodin o svém slovu ? „Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.“ Izajáš 55:11 Pán Bůh vybral Davidova ústa, aby do nich vložil své slovo. Navíc uchopil jeho ruce, aby toto slovo také vykonal. David dal svá ústa a své ruce Hospodinu zcela k dispozici. Izraelský lid tak slyší Boží slovo a vidí, jak se stává skutečností. Nebyl David v této chvíli živým Božím obrazem ? A kolemstojící si mohli klást otázku: „Takto mluví a jedná Hospodin ?“

Malinko odbočím do Nového zákona. Během jedné diskuse Pána Ježíše s učedníky prohlásil Filip: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš mu řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Jan 14:8 Řekněte mi, kdo byl lepším obrazem Božím, než Boží Syn ? Prvorozený mezi bratřími. Kdo jiný mohl plným právem o sobě prohlásit: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ A myslím, že nikdo z nás nemá problém tomu věřit. Já věřím tomu, že kdo se osobně setkal s Ježíšem, tak se setkal také s Bohem. Já věřím, že slova, která vyslovil Ježíš, byla slova, která mu vložil do úst jeho nebeský Otec. Ale co když si Pán Bůh použil Davida – budoucího izraelského krále? Co když si použil ústa proroka Izajáše ? Co když si použil ústa někoho z nás ? Když Pán Bůh vloží do našich úst své slovo. Nebo uchopí naše ruce a použije si je ke svému dílu. Stane se něco s námi samotnými ? A jak potom působíme na své bližní ? Jak nás ostatní vnímají ? Když vidí nás, vidí také našeho nebeského Otce ?

Otázka tedy zní: Kdo jsme teď a kým se můžeme stát ? Pojďme se znovu vrátit do příběhu Mojžíše. V tom, jak se Mojžíš vymlouval, vidím také pokoru. Podobně to vnímal i prorok Izajáš: „ Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů,“ Izajáš 6:5 Ale vidím tady i neochotu syna z Ježíšova podobenství. Jak nejprve odmítl pracovat pro svého otce a pak na konec na pole šel. Tak tomu nakonec bylo i v případě Mojžíše. Ale co tomuto dobrému konci předcházelo ? Mojžíšovi se podařilo neustálými výmluvami, že „Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem.“ Copak bychom asi my vypouštěli ze svých úst uprostřed planoucího hněvu ? Je docela možné, že by se to pak nedalo vůbec publikovat. Jak však reagoval Hospodin sám ? Zcela pragmaticky. Bez ohledu na stav své mysli hovoří zcela věcně. Navrhuje praktické řešení. A já v tomto řešení vidím princip. Princip, který odpovídá na moji dlouholetou otázku. Kdo to vlastně byl uprostřed hořícího keře ? Víte, že tím řešením byla pomoc v podobě bratra Árona. Někteří bratři prostě nemají problém hovořit na veřejnosti. Stále mají co říci. Otázka je, co vlastně říkají ? Čí slovo to vyřizují ? V našem příběhu je to však jasně dáno. Pán Bůh říká Mojžíšovi: „Budeš k němu mluvit a vložíš slova do jeho úst.“ Vidíte to ? Vložíš slova do jeho úst. Jinými slovy: Použiješ Áronova ústa jako svůj nástroj. Áron sice „umí dobře mluvit“, ale ty, Mojžíši, využiješ jenom část jeho schopnosti. Použiješ ho jako prostředníka mezi sebou a izraelským lidem. A pak přichází vrchol slova, které jsme si přečetli. Pán Bůh v šestnáctém verši prohlašuje o vztahu mezi Mojžíšem a Áronem neskutečnou věc: „On bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.“

„Ty budeš jemu Bohem.“ Není to nějaký mýlka ? Copak člověk, Mojžíš, může být Bohem ? Člověk by ještě připustil, že Ježíš může být Bohem. Narodil se přece z Ducha svatého. Ale Mojžíš ? Ten měl svého lidského otce i matku. Jak by se tedy mohl stát Bohem ?

V těchto chvílích s oblibou sahám k pojmu tajemství. Samotná proměna pro nás opravdu zůstane tajemstvím. Ale něco přesto víme. Známe princip. Princip vychází z Božího úmyslu s člověkem. Stvoření člověka provází myšlenka Božího obrazu. Ke stejnému obrazu se vrací apoštol Pavel, když říká. „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha. 2 Korintským 3:18 A budoucnost naznačuje apoštol Jan slovy: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je.“ 1 Janův 3:2

Od počátku stvoření je do nás vyryta Boží podoba. Tomu jistě všichni věříme. Proto tuto podobu na nás může každý vidět. A zvláště je tato podoba patrná v těchto dnech. Jistě jste si všimli vlny solidarity. Jak mnoho lidí poslalo své peníze na konto charit. Kolik lidí chce pomoci těm, koho zasáhla tornáda. Tyto činy ukazují na Boží milosrdenství. Přišla zatěžkávací zkouška. Podobně jako když Goliáš napadl izraelský národ. A právě díky tomu se projevila vlna milosrdenství a účinné pomoci.

Otázka je, jak výrazná je Boží podoba v našich rysech ? Jak zřetelně vidí bližní Boha v našich slovech a v našich činech ? Křesťané vědí, že to záleží na naší ochotě. Na naší ochotě dát se k dispozici Duchu svatému. Protože právě Duch svatý nás neustále proměňuje k Božímu obrazu. Takže Boží podoba je v nás čím dál tím zřetelnější.

Přesto všechno nevím, jestli bych měl odvahu o sobě prohlásit: „Sestry a bratři, kdo vidí mne, vidí nebeského Otce.“ Ale o Mojžíšovi to prohlásil Hospodin. A o každém z nás to prohlašuje apoštol Pavel. Textu, který jsem před chvílí slyšeli, rozumím tak, že nás Duch svatý proměňuje do Boží podoby. A jestliže se někomu podobáme, tak ho také představujeme druhým. A to bez ohledu na to, jestli se na to cítíme nebo ne. Pro druhé lidi zosobňujeme Pána Boha. Duch svatý přece přebývá v našem nitru. Takže když se lidé setkávají s námi, setkávají se také s Bohem. Boží přítomnost v člověku se musí nutně projevit i na venek. On má vliv nejen na naše myšlenky, ale také na naše slova a naše činy. Možná, že se nám z této úvahy točí hlava. Ale nebojme se. Boží reprezentace je naším úkolem. A nejen naším úkolem, ale také naší slávou.

Proto se nebojme vstoupit do úkolu Božích reprezentantů. Mojžíš se také bál, ale nakonec se dal přemluvit. A bylo to dobré pro něj i pro celý izraelský národ. Pokud řekneme „ano“ k tomuto Božímu povolání, bude to dobré pro nás i pro naše sbory. Amen.