Tajemství chvály

„Chval, duše má, Hospodina!“ Jak zvláštní výzva? Nepřipadá vám to také? Proč bych měl vyzývat svou duši, aby chválila Hospodina? Vždyť má duše, to jsem vlastně já sám. Jak mohu sám sebe k něčemu vyzývat? Při těchto úvahách jsem...

Žalmy 146:1

Žalmy 147:1-12

si však vzpomněl na podobnou situaci jedné postavy z podobenství Pána Ježíše: „On pak přišed sám k sobě, řekl: Aj, jak mnozí čeledínové u otce mého hojnost mají chleba, a já tuto hladem mru!“ Lukáš 15:17 Tak zde mladší syn „přišel sám k sobě …“ Podíval se na sebe z vnějšku. Uvědomil si, jak na tom je. A nelíbilo se mu to, co uviděl. A toto zjištění ho vedlo nejprve k výzvě sobě samotnému a nakonec i k činu: Vrátil se domů.

Takže pokud tomu správně rozumím, tak dobré výzvy k sobě samotnému jsou něco naprosto přirozeného a správného. Nejde přitom o rozštěpení osobnosti. Jde o střízlivé hodnocení své situace, svého stavu a svého jednání. Snad mohu použít slovo sebereflexe. Komu schází, potřebuje tím více zpětnou vazbu od svých bližních.

Ale abych se vrátil k žalmistově výzvě. Je tedy dobře, když se člověk sám na sebe podívá. Pokud pak uvidí, že jeho duši naprosto chybí projevy chvály vůči Hospodinu, tak bude nezbytné přikročit k výzvě: „Chval, duše má, Hospodina.“

Sám jsem se tedy na svou duši podíval a zjistil jsem, že sice občas z mých rtů splynou slova chvály. Jsou to však vzácné okamžiky. Není to celodenní činnost nebo alespoň postoj. Prostě moje duše není naplněna chválou a mé srdce jakbysmet. S bídou se občas zapojí má ústa.

Takový obraz mi žádnou radost nedělá. Tak co s tím? Chápu, že svému nitru nemohu chvalozpěvy nařídit, dokopat je k tomu. Snažím se tedy vzpomenout, jestli alespoň někdy v minulosti tomu bylo jinak. Zda alespoň jednou bylo mé nitro naplněno chválou.

V té souvislosti si vzpomínám na novozákonní příběh ženy, o které pak Pán Ježíš prohlásil: „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Lukáš 7:47 A já k tomu přidám: Ten také málo chválí.

Nebo druhý příklad se týká deseti malomocných. Pouze jeden z nich si to uvědomil a přišel poděkovat. Lukáš 17:15

Takže když pro nás Hospodin něco velkého udělá, tak v našem nitru vzniká velká chuť našeho Hospodina chválit - projevit mu vděčnost. A právě takové velké věci žalmista připomíná jako důvod ke chválám. Tak jsme to četli v žalmu 147: „Hospodin buduje, shromažďuje, uzdravuje, obvazuje …“ Prostě se stará o to, aby nám bylo dobře.

Jak na takovou péči reagujeme my? Na začátku jsme plní vděčnosti. Ale když ta pohoda trvá delší dobu, tak si na to prostě zvykneme a naše chvála postupně ztrácí na intenzitě. Pomalu zapomínáme, proč vlastně chválíme, až nakonec sklouzneme k pouhé formalitě.

Formálnost je něco, s čím se Hospodin těžko smíří. To si plně uvědomuji, kdykoli si svůj formální projev uvědomím. Ale jak se něčemu takovému vyhnout? Vždyť je to člověku tak přirozené!

Nedávno jsem prožil velkou obavu o zdraví a život osoby, která je mi velmi blízká. Přitom jsem si znovu uvědomil, jak intenzivní jsou prosby za Hospodinovu pomoc a jak vřelé jsou díky a chvály Hospodinu, když jsme společně již prošli údolím stínu smrti.

Porozuměl jsem tomu tak, že toto je cesta, když Pánu Bohu dojde s člověkem trpělivost. Pak dovolí, aby člověk prošel těžkou chvílí, aby se probudil ze spánku a letargie. Aby se obrátil k Hospodinu a opět k němu volal. Takového volání se pak účastní člověk jako celek. Nejen na půl. Nejen z části. A takové volání Hospodin rád vyslyší. Zcela pochopitelně chvála za takovou pomoc vychází z hloubky naší duše a našeho srdce.

Nebylo by možné, aby nám tato hloubka zůstala i v časech míru a pokoje? V časech kdy se nám daří dobře? Věřím, že to možné je. Jak toho ale dosáhnout?

Možná že na to přijdeme, když si připomeneme to, co způsobí ochladnutí „lásky mnohých“? „… a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.“ Matouš 24:12 Takže příčinou vychladnutí je to, že dáme takový prostor nepravosti, že se rozmůže. Rozroste se takových rozměrů, že lásku vytlačí. Je to vždy přetlačovaná nebo, chcete-li, přetahovaná. Na jedné straně láska a na druhé nepravost. Kdo nebo co vyhraje?

A podobně tomu zřejmě bude i s chválou. Co vytlačuje chválu? Co se s ní přetahuje? Na začátku je zřejmě zapomínání. Člověk zapomene to, co pro něj Hospodin vykonal. Tak se to také častokrát stalo Izraelcům při putování na pouští.

Jak to pak pokračuje? Co zaplní uvolněné místo? V případě Izraelců to byly vzpomínky na Egypt. Jak tam měli dostatek pestřejšího jídla. Také my můžeme vzpomínat na to, jak jsme si dříve užívali života. Nebo jak si ho užívají naší známí nebo sousedé. Takovým způsobem se pak do našeho nitra postupně vkrádají touhy po extrémních zážitcích, velkém bohatství. Přitom nic z toho nám svobodu a nezávislost nepřinese. Staneme se jen na tom závislí jako narkomani na fetu, protože člověk nikdy nemá dost.

Potom nitro člověka naplněné vším možným těžko najde prostor pro niternou a upřímnou chválu Hospodina. Protože za co by Hospodina chválil? Vždyť si naplnil své nitro svými vlastními věcmi a tak si na velké činy Hospodinovi ani nevzpomene.

Takže zde zřejmě bude skryto řešení našeho problému s upřímnou a hlubokou chválou. Není to nic složitého. Věděli o tom už staří Izraelci. Měli totiž připomínat svým dětem právě to veliké, co pro ně Hospodin vykonal. Připomínat a tak nezapomenout. To je to celé. Jinak nám to bude muset Hospodin připomenout sám a to důrazně. Proto si upřímně přeji, abych nezapomínal všechno dobré, čím naplnil Hospodin můj život. A to zvláště v poslední době. To samé přeji i vám. Amen.