Chléb a ryby.

Chtěl jsem původně nahradit nadpis známým římským heslem: "Chléb a hry." Ale to se mi zdálo příliš laciné. Nechci nikoho falešně lákat. Pozvání k dnešnímu zamyšlení patří jen těm, kdo skutečně hladoví a nejsou nasyceni.

Jan 6:5-15  Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?“

6  To říkal, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce dělat.

7  Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“

8  Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl:

9  „Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“

10  Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc.

11  Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i z ryb dostali, kolik chtěli.

12  Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé úlomky, aby nic nepřišlo nazmar.“

13  Sebrali je tedy a úlomky z těch pěti ječných chlebů, které přebyly těm, kteří se najedli, naplnili dvanáct nůší.

14  Když ti lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „To je skutečně ten Prorok, který má přijít na svět.“

15  Když Ježíš poznal, že se chystají přijít a zmocnit se ho, aby ho učinili králem, odešel opět na horu, zcela sám.¶

Dnes jsme si přečtli opět velmi známý příběh. A já se musím přiznat, že ke mně stále znovu a znovu promlouvá. Přistihuji se totiž při tom, že pořád lpím na tom, abych se hmotně zajistil. Usiluji o to, abych měl na kontě finanční rezervu. Jak si lebedím, když máme s manželkou byt, kam se na stáří můžeme vrátit.

Dobře vím o tom, že Pánu Bohu patří veškerá moc na nebi i na zemi. Pokud se ale začne lámat chléb, jako bych na to okamžitě zapomněl. Znám dobře příběh, který jsme si četli. Ale nikdy jsem nic podobného neprožil. Rozumově chápu, že díky Božímu požehnání malé prostředky stačí na všechny moje nezbytné potřeby. A stále mi v uších zní: „Ty jsi, Pavle, víc než mnoho vrabců.“ Ale při pohledu na konkrétní nedostatek, na konkrétní potřebu okamžitě toto slovo zapomínám. A tak svojí myslí věřím, ale svými činy víru popírám. Kdo mě z tohoto rozporu vysvobodí ? Tak se tímto výkřikem přidávám k poznání apoštola Pavla. Ten rozpoznal stejný rozpor mezi touhou konat dobro a vlastními zlými činy.

Pán Ježíš dobře věděl, že tento rozpor je zakořeněn v myslích učedníků. Proto zkouší Filipa, i když „sám dobře věděl, co chce dělat.“ Proto přivádí mne i tebe do podobných zkoušek, abychom také my sami poznali, co je v nás skryto. Na jiném místě říká: „Lukáš 12:2-3  Není nic zahaleného, co nebude zjeveno, a nic skrytého, co nebude poznáno. 3  Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pověděli do ucha v pokojích, bude vyhlášeno ze střech.“

Jak se nejlépe něco naučíme ? Když to prožijeme na vlastní kůži. Proto se dostáváme do situací, kdy něco velmi nutně potřebujeme. A přitom vidíme jen samé překážky, které nám brání dosáhnout cíle.

Vzpomínám si na Sisyfa. Jak neustále znovu a znovu tlačil kámen do kopce, aby mu z vrcholu kopce opět spadl dolů. Říká se, že: „Nejlepšího pomocníka najdeš na konci svého ramene.“ Co by k tomu asi řekl Sisyfos ? Tak si tak říkám, kolik pokusů budu potřebovat, aby mi došlo, že vlastníma rukama kámen na horu nevytlačím ? Zřejmě budu muset dospět do fáze topícího, který už přestal kolem sebe kopat a chytat se každého stébla. V takovou chvíli jsem připraven na pomoc zvenčí.

Asi nezbývá nic jiného, než abychom se ocitli v situaci, kdy konečně pochopíme, že nic a nikdo na této zemi nám není schopno pomoci. Teprve úplné selhání našich rukou, naší mysli, našich známostí nás pak připraví na pomoc, která je „vždycka hotová.“ Žalmy 46:2 Už dávno byla připravena. Jen jsme ji nemohli přijmout. Mnohá trápení jsme si mohli ušetřit. Ale nebylo to možné. Protože z našich srdcí a za naších úst zaznívalo to dětské: „Já sám, já sama.“ Takové volání Pán Bůh respektuje. Nenutí nám svoji pomoc násilím. Čeká opodál. Čeká do chvíle, kdy nám docvakne, že tudy cesta nevede.

Moc se mi líbí obraz podobenství marnotratného syna. Otec stojí před domem a vyhlíží. A už z dálky spatří svého syna, který se vrací s prázdnou a pošramocený na těle i duši. Nečeká ho hrozící ruka, ale otevřená náruč. „Synu, celá léta tě vyhlížím a čekám na tento okamžik. Mám velkou radost, že ses rozhodl vrátit. Je pro tebe přichystáno to nejlepší, co mám.“

Někteří z vás možná váháte. Tolik let jste si šli vlastní cestou, že vám připadá, že na vás nebeský Otec už dávno zapomněl. Nebo podobně jako Kain se domníváte, že vaše vina je větší, než by vám mohla být odpuštěna. Tak tomu ale není. Pán Bůh říká: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.“ Izajáš 1:18 Jinými slovy: Není nic, co by nešlo spravit. Vzpomínám si na dětskou jistotu, když podávají rozbitou hračku svému otci se slovy: Táta spraví. V těchto věcech se můžeme chovat jako děti. Můžeme poslechnout slova žalmisty: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ Žalmy 37:5

A pak jsme tu my, kteří jsme díky Boží milosti neprošli tak težkými úseky života. Přesto, jako bychom zůstali stát přede dveřmi Božího království. Víme o tom, že je tady všude kolem nás. Ale svoje úkoly a problémy řešíme tak, jako kdybychom tu byli sami. Vrháme se do víru života a spoléháme se na svoji moudrost a na svoje schopnosti. Tak přicházíme o zkušenosti víry. Vždyť jak nejlépe poroste naše víra ? Tak, že se vírou spolehneme na Boží zaslíbení, na Boží slovo a stane se nám podle naší víry. Tak jsme to slyšeli minulou neděli. Co řekl Pán Ježíš malomocnému Samaritánovi ? 'Potom mu řekl: "Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila."' Lukáš 17:19

Uvědomuji si, že potřebuji otevřít oči. V současném stavu vidím především svoje možnosti. Kéž bych viděl jako pomocník Elíši. Mám na mysli situaci, kdy spolu se svým učitelem byli obklopeni nepřátelským vojskem. Když prozřel, tak uviděl, že: „s námi jich je víc než s nimi. 2 Královská 6:16“ Uviděl nebeské vojsko. Pak to pokračovalo tak, že celé vojsko osleplo a nechalo se odvést doprostřed města Samaří, kde se vzdali tehdejšímu izraelskému králi.

Jaké možnosti mi zůstávají skryty ? Jako první kritérium nebo paprsek světla mi zní velmi známé slovo Pána Ježíše: „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“ Matouš 6:33 Velmi jednoduché, viďte. Ale jak to uvést do praxe? Jak každý den hledat Boží království ? Nemohu přece celý den proklečet na modlitbách nebo pročíst biblickými texty. To asi ne. Dalším ukazatelem je text: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu,“ Koloským 3:23 Tento text ukazuje na pravou bohoslužbu. Bohoslužba nekončí slovem amen na konci požehnání. Nekončí podáním ruky bratru vikáři nebo kazateli. Bohoslužba pokračuje celou neděli a pondělí a celý následující týden. Protože každou chvíli, každý okamžik, každé slovo a každý čin neděláme pro sebe, neděláme pro své přátele, sousedy nebo spolupracovníky.

Vzpomínám si na jednu knížku s názvem: „Posvěcení všedního dne.“ A já si dovolím tento název parafrázovat na výraz: Bohoslužba všedního dne. Protože to je cíl ke kterému nás vede citované Boží slovo: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu,“

Není to příliš vysoký cíl ? Ano je. Je to cíl, na který skutečně nikdo nemá. A toto poznání pomůže ke správnému přístupu k takovým cílům. Když vím, že na něco nemám, požádám o pomoc. A Boží slovo nás ujišťuje, že účinná pomoc je připravená. Je blízko nás. Stačí se obrátit správným směrem.

Jeden biblický verš hovoří o: Pravé bohoslužbě. Zní takto: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ Římanům 12:1

Všimli jste si, jak jsme se posunuli od našich přání a cílů k tomu, co od nás požaduje Pán Bůh ? Ale to je právě myšlenka, ke které nás vede předcházející verš, který začíná „Hledejte nejprve …“ a končí: „to ostatní vám bude přidáno.“ Tak nám Boží slovo odhaluje tajemství úspěchu. Máme totiž ve zvyku podobně jako námořníci, kteří usilovně veslovali na lodi s Jonášem. Makali jako blázni, ale nepohnuli se z místa. To ale přece nikdo nechce. Pokud se chceme pohnout ze svého místa dopředu, musíme přestat veslovat. Zní to nelogicky. Ale je to jediná možnost.

A co máme tedy dělat ? Jak sloužit Pánu Bohu každý den, každou vteřinu, každý okamžik našeho života ? Vidím, že i pro mne není jiné cesty, než se dát plně k dispozici. Tady jsem, Pane. Dávám se ti k dispozici takový, jaký jsem. A já důvěřuji ti, že jsi tak mocný, že si mne dokážeš použít. Amen.