Soumrak éry válečných štváčů...

Slovenská a česká pravice vkládaly velkou naději ve vítězství Ivana Korčoka ve II. kole prezidentské volby na Slovensku. Exponenti slovenské, ani české pravice teď nedokážou zakrýt zklamání, které v nich vzbudily výsledky voleb.

V nich vynikajícím způsobem vyhrál vládní kandidát, předseda sociálně demokratické strany Hlas, Peter Pellegrini.

Peter Pellegrini je nyní na vrcholu své politické kariéry. Z vysokých ústavních funkcí zastával  úspěšně již funkci premiéra i předsedy Národní rady, tedy slovenského parlamentu.

Pellegrinimu a jeho týmu,  za spolupráce se slovenským premiérem Ficem, se podařilo to, v co slovenská pravice nevěřila. Korčokovi podporovatelé si nepřipoušteli, že by se Pellegrinimu podařilo vytvořit  širokou hlasovací koalici, v níž by se sešli jak podporovatelé vládních stran, tak voliči národně konzervativního zaměření, kteří v I. kole podpořili Š. Harabína. Pellegrini však díky korektním vztahům s představiteli maďarské menšiny na Slovensku a nepochybně také díky podpoře provládních médií v Maďarsku, získal ohromnou podporu mezi slovenskými Maďary. Dát do jedné koalice slovenské nacionalisty ze SNS,  Harabínovi národovce, maďarské voliče a také voliče Smeru, z nichž řada nezapomněla na secesi „Hlasistů“ ze Smeru před pár lety, kdy se zdálo, že R. Fico je politicky vyřízený,  je ohromný politický úspěch.

Pellegrini i Fico projevili v zájmu Slovenska neocenitelnou schopnost korektní politické dohody. Hodili za hlavu staré politické spory, které vedly k rozdělení Smeru. Dokázali se zmobilizovat v zájmu společné věci. A v tom společném zájmu je, aby prezidentem Slovenska byl muž blízký vládě anebo dokonce vzešlý z vlády. Pokud se tak stalo, je to nepochybně velký úspěch Ficovy vlády, i když lze očekávat, že Pellegrini rozhodně nebude Ficovým sluhou, jak dnes vcelku nechutně píší někteří protivládní slovenští novináři. Prostě, Pellegrini je zralou politickou osobností, která se jednou, po odchodu Roberta Fica do ústraní (nemyslím, že se to stane brzy, ale je potřeba s tím počítat), stane vůdcem celé slovenské levice.

Na rozdíl od Česka se slovenským sociálním demokratům povedlo zachovat silné sociálně demokratické hnutí, které hájí jak sociální zájmy pracujících, tak zájmy národní.

Volební kampaň na Slovensku byla hodně o emocích. Až do konce I. kola voleb byl Pellegrini jako kandidát velmi umírněný. Prakticky neútočil na svého oponenta. To se změnilo po I. kole prezidentské volby a do kampaně byly vneseny emoce. Vláda, ale také Pellegrini prosazují mírové řešení konfliktu na Ukrajině. Protikandidát Korčok hrál s jinými, opačnými kartami. A pochopitelně v tomto střetnutí mezi válkou a mírem nemohl vyhrát.

Slováci prostě nemají rádi, když se jim do jejich života a jejich společnosti pletou cizí vlivy, ať jsou to ty z Washingtonu anebo z Bruselu či z Prahy.

Druhý faktor, kromě emocí, který sehrál svou roli a mobilizoval vysokou volební účast, bylo až příliš okaté stranění agentur pro výzkum veřejného mínění  Korčokovi. Většina průzkumů veřejného mínění v posledním týdnu předvídala těsné vítězství Ivana Korčoka. Ale stal se pravý opak. A myslím, že právě tento faktor obav z I. Korčoka vybudil další voliče k účasti ve volbách. Jsou to voliči, kteří by za normálních okolností k volbám nešli. Ale významná část potenciálních nevoličů byla znepokojena ochotou slovenské opozice i Ivana Korčoka přistoupit na dobrodružné válečnické plány, které se tu a tam objevují v západní Evropě. Jeden z posledních takových záměrů nedávno představil francouzský prezident Macron. Tedy takové plány, které ještě rozebírala k vlastní škodě slovenská aktivistická média, samozřejmě galvanizují slovenskou veřejnost. Výsledek voleb je jasný. Bylo to především referendum o Fisově vládě a také referendum o její zahraniční politice. A především o jejím vztahu k řešení ukrajinského konfliktu. Slovenští lidé chtějí mír a ne válku. Proto se v rozhodné většině, na rozdíl od prakticky všech slovenských mainstramových médií a proti zjevné podpoře většiny slovenských společenských elit Korčokovi, dostalo velké podpory Peteru Pellegrinimu.

Pokud jde o ty slovenské kulturní elity, dovolím si malou poznámku. V samém závěru volební kampaně veřejně vystoupil ve prospěch Pellegriniho slovenský rapper Rytmus, který má velký vliv na slovenské mladé lidi. Myslím, že tento faktor – rapper Rytmus - mohl ovlivnit významným způsobem také hlasování slovenských Romů.

Romů na Slovensku je podle mého odhadu 500 až 600 tisíc. To je velká porce voličů. Samozřejmě velká část slovenských Romů nevolí v žádných volbách, mají jiné starosti. Starosti existenčního charakteru. Ale teď mohli udělat výjimku.

Slzy české pravice…

Přiznám se, že pro mě bylo velmi potěšující v neděli sledovat při několika příležitostech, které se naskytly, reakce českých pravičáků na výsledky slovenských prezidentských voleb. Prezident Pavel a v zásadě i premiér Fiala zachovali dekorum. A je to dobře pro budoucí česko-slovenské vztahy. Zato předsedkyně sněmovny za TOP 09, Pekarová Adamová či místopředsedkyně sněmovny z pirátské strany, Richterová, dekorum zachovat nedokázaly. Stejně tak v ČT  např. novinářka z ultrapravicového Echa, Zlámalová ad. Jejich vystoupení se hemžilo bláboly o prokremelských politicích a jinými nesmysly, kdy nejmírnějšími byla obvinění z proruské orientace nového slovenského prezidenta. Předpokládám, že tyto vášně se uklidní, ale česká pravice, resp. strany vládní koalice a také provládní publicisté musí vzít nyní rozum do hrsti. Názorová hladina českého obyvatelstva není příliš vzdálená od názorů Slováků. 69% Čechů si podle nedávného průzkumu představuje ukončení války na Ukrajině diplomatickou cestou, a to i za cenu územních ústupků Ukrajiny vůči Rusku. A lidé v Česku ve své většině doufají v ustavení  koalice pro změnu, jako tomu bylo nyní na Slovensku. Tak, aby se nestalo, jako v minulých sněmovních volbách u nás, že propadné milion hlasů voličů, kteří by ve zdrcující většině nechtěli volit vládu pravicové koalice.

Prostě, dokonáno jest…

Jiří Paroubek