Edvard Beneš je muž, kterého nenáviděli po roce 1948 velmi intenzivně komunisté a dnes ho stejně intenzivně nenávidí česká pravice.
Česká pravice mu vyčítá, že prý podlehl sovětskému vlivu, vlivu komunistů.
A blouzní o tom, že jako vrchní velitel československé branné moci mohl v únoru 1948 zakročit proti komunistům, kteří po demisi ministrů demokratických stran ovládli ulici. Ta realita tehdejšího Československa ovšem byla velmi složitá. Pokud by se část nebo dokonce podstatná část čs. armády postavila na stranu svého vrchního velitele, prezidenta republiky, který by ji vybídl k zásahu proti vyzbrojeným komunistickým bojůvkám, znamenalo by to občanskou válku. Protože i část armády a jejího vedení byla zkomunizována. Prostě, v ulicích měli komunisté v únorových dnech roku 1948 převahu podobně, podobně jako v listopadu 1989 měli převahu protikomunistické síly. Tak jak komunistický režim v únoru 1948 vznikl, tak i zanikl. Tedy na ulici.
Nekomunističtí ministři resp. nekomunistické strany nebyly schopny se domluvit při podání demise všech demokratických ministrů ani na společném postupu. Ministři za sociální demokracii buď nerezignovali anebo rezignovali později.
Zdravotními problémy pronásledovaný Jan Masaryk, který měl být největší oporou prezidenta a který se připravoval, že bude lídrem sociální demokracie v připravovaných svobodných volbách, selhal. To nemyslím ve zlém. Byla to pro něj osobně mimořádně složitá situace. Jeho pozice třetí síly a mostu mezi Východem a Západem neměla tehdy v polarizované české politice a polarizovaném světě naději na úspěch.
Stále více se přikláním k názoru, že Jan Masaryk byl pro komunisty velkým politickým trumfem. A že to byla spíše sovětská zpravodajská služba, která ho zlikvidovala jako potenciální nebezpečí. Prostě vyhodili ho z okna Černínského paláce. A tak Edvard Beneš, těžce nemocný, po mrtvici, s nemocným srdcem, zůstal sám. Když odcházel po komunistickém převratu naposledy z Pražského hradu, aby se uchýlil do Lán (a na Hrad už se nikdy nevrátil), použil větu, kterou kdysi použil na svém úmrtním loži skvělý římský císař Augustus: „Plaudite amici, comedia finita est! V překladu „Tleskejte přátelé, komedie skončila!“.
Druhé, co mu pravice vyčítá je jeho údajný příklon k Sovětskému svazu za války. Nebyl to ale Sovětský svaz, kdo zradil Československou republiku v Mnichově, ale byli to jeho spojenci, zejména smluvní spojenec, Francie. Tahle zrada Británie a Francie měla dalekosáhlý vliv na českou politiku, protože způsobila obrovské ponížení národa. Způsobila obrovskou morální škodu. Čs. armáda chtěla bojovat a mohla bojovat. Ale ne sama a určitě ne po boku s Rudou armádou, což by jen potvrdilo slova Adolfa Hitlera o Československu jako o letadlové lodi Sovětského svazu ve střední Evropě.
Prostě, všichni by se s radostí spojili proti Sovětskému svazu. A to Edvard Beneš dobře věděl. Znal tu ideologickou předpojatost západních velmocí. V průběhu války to byl první Sovětský svaz, kdo oduznal Mnichovskou smlouvu. Resp. akceptoval Benešovu myšlenku neplatnosti Mnichovské smlouvy. Teprve pak se rozhýbali naši západní spojenci. A to i přesto, že v čele Británie stál W. Churchill, který Mnichovany s jejich smlouvou s fašistickými velmocemi otevřeně pohrdal. Mělo Československo bojovat samo? V zemi byla více než třímilionová menšina Němců, z nichž devět desetin bylo nakaženo morem nacismu. Válka s Německem by se změnila v de facto občanskou válku čs. armády proti německým komunitám pohraničí a vice versa. Je nepochybné, že české země by v takové válce, pokud bychom bojovali sami, byly těžce zničeny a Němci by zavedli v Čechách a na Moravě okupační režim podobný tomu, který byl později v Polsku. Tedy otevřeně teroristický až genocidní. Kolik Čechů by zahynulo? Milion či více?
Prostě Beneš byl realista. Odešel do zahraničí. Věděl, že postupuje protiústavně, což mu dávalo prostor pro snadnější oduznání Mnichovské dohody v budoucnu.
Edvard Beneš zvládal dvě obří krize, což by bylo nad síly i jiných politiků. Neměl příliš silných spoluhráčů, zejména v únoru 1948, mezi vrcholnými politiky nekomunistických stran. Jeho formát neměl nikdo z nich.
Ale podívejme se na Edvarda Beneše také v letech 1919 – 1935. Byl skvělým ministrem zahraničních věcí. Konstruktérem Malé dohody a také konstruktérem smluv o obranné spolupráci s Francií a Sovětským svazem (tato smlouva byla ovšem podmíněna francouzskou vojenskou pomocí). E. Beneš byl místopředsedou národně socialistické strany až do chvíle, kdy byl zvolen v roce 1935 parlamentem prezidentem republiky. Zasloužil se o posílení socialistického a vlasteneckého charakteru této strany, která spolu se sociální demokracií byla hlavní oporou politiky Hradu v letech první republiky. Zasloužil se tedy o plně demokratický charakter předválečné ČSR mezi dvěma světovými válkami. Edvard Beneš si zaslouží naší úctu a nikoliv útoky a zpochybňování.
Jak to kdysi vyjádřil výstižně T. G. Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli“ (A bez něj by ji asi šlo těžko obnovit v roce 1945.).To, co řekl Masaryk plně vystihuje jeho organizátorskou roli při vzniku a upevnění nového československého státu, který vznikl na ruinách Habsburské monarchie.
28. května by pan prezident oslavil své dokonce kulaté 140 narozeniny. Připomeňme si ho!
Jiří Paroubek
