Poprvé od ukončení jednání o míru na Ukrajině mezi Ruskem a Ukrajinou v Turecku před dvěma lety, které ukončil rázným zásahem válkychtivý britský ministr zahraničních věcí Boris Johnson neblahé paměti.
Ten ukrajinským předákům nadiktoval, že je potřeba v konfliktu pokračovat. Podcenil, tak jako všichni významní politici Západu, hospodářkou sílu Ruska, které je, pokud jde o objem HDP podle parity kupní síly 5. největší ekonomikou světa. A zejména podcenil schopnost Ruska mobilizovat svůj potenciál válečné výroby. Je zřejmé, že Západ také uvěřil, že strašák ekonomických a dalších sankcí vůči Rusku a jeho „pomahačům“ bude natolik silný, že se Rusko rychle posadí na hrnec.
Dodneška vzpomínám na naivní otázky hloupoučkých redaktoru České televize, kteří atakovali své vybrané hosty publicistických pořadů, otázkami typu, kdy už se tedy Rusko ekonomicky položí na lopatky. Rusko přitom zažívá, na rozdíl od Západu, v současnosti ekonomický růst. Má nevysokou inflaci. A za sebou má obrovskou ekonomiku Číny, jejíž HDP je podle parity kupní síly největší na světě. Tedy nejsou to dnes Spojené státy, ale Čína, kdo je po eliminaci kurzových triků nejsilnější ekonomikou světa.
Také ostatní země BRICS mají vůči Rusku velmi blahovolnou neutralitu (Brazílie, Saúdská Arábie, SAE ad.). Írán, další země BRICS, podporuje Rusko otevřeně dosti sofistikovanými válečnými technologiemi. A válečnou dílnou Ruska, která zajišťuje, že mu nedojdou „patrony“ je Severní Korea. Prostě, Putin se projevil jako schopný vůdce, který i v situaci, že proti němu stojí celý Západ, celý jeho ekonomický potenciál, se nepoložil na lopatky a vede válku na Ukrajině, kde přešla už v minulém roce strategická iniciativa na jeho stranu. Zdá se, že ani obří dodávky zbraní z USA, Švédska, Británie a odjinud na Ukrajinu nemohou významněji změnit poměry sil na bojišti prostě proto, že Ukrajině chybí dostatečné počty vojáků.
A v této situaci se objevila v agentuře Reuters informace, kterou si tato seriózní agentura zjišťovala u čtyř různých informačních zdrojů, že prezident Putin má zájem jednat o ukončení konfliktu. Ovšem s tím, že by se linií příměří stala současná linie bojů. Je to první konkrétní signál po dvou letech a v situaci, kdy se ruským vojskům na Ukrajině daří. A kdy řada evropských politiků (Macron a politici v Pobaltských státech) uvažují o nasazení kontingentů vojáků ze Západu na ukrajinské bojiště, které by se pokusily změnit poměry sil na válčišti ve prospěch Ukrajiny.
Návrat k realismu v evropské politice a také v politice USA nebude jednoduchý. Takovéto nasazení vojáků ze států NATO by mohlo vyvolat jaderný konflikt. Rusové v těchto týdnech cvičí.na svých manévrech použití taktických jaderných zbraní. Ne strategických, ale taktických jaderných zbraní. Tedy zbraní, které by mohly sloužit ke zničení velkých uskupení protivníků anebo ke zničení konkrétních cílů na území Ukrajiny. Anebo možná i za jejími hranicemi. Takže Západ a Rusko dnes mají na výběr dvě věci. Mír nebo válku, která se může velmi záhy změnit v jaderný konflikt. Říkám, že každá válka je horší než špatný mír. A teď je možné ten mír uzavřít. Připravovat nejrůznější jednání o míru jako ta v Ženevě bez Ruska, kde představitelé Zelenského administrativy a také různí Pavlové a Macronové jistě schválí koncept, aby Rusko opustilo území na východě dnešní Ukrajiny. Tedy řekněme to úplně otevřeně. Území, která jsou převážně ruská. A to včetně Krymu, jehož obyvatelstvo z 80 – 90 % tvoří Rusové. Rusové tedy nemají právo na sebeurčení?
Argumenty o tom, že bychom měli podporovat Ukrajinu až do (trpkého) konce války, jsou nesmyslné a nevycházejí z reality. Ukrajina není náš spojenec. Nejsme s ní vázáni žádnou spojeneckou smlouvou. Neexistuje ani žádný mandát Organizace spojených národů pro vedení války proti Rusku. Území, které si Rusko nárokuje a které vojensky drží (a nepustí) se stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky aktem sociálního inženýrství, rozhodnutím Lenina a Stalina v roce 1922. Za doby carství byla tato území součástí jednotné Ruské říše. Připomeňme, že Krym byl podobným aktem sociálního inženýrství připojen k Ukrajinské sovětské socialistické republice v roce 1954 Nikitou Chruščovem.
Naopak tzv. území Sudet, jak bývají nepřesně označována pohraniční území českého státu od pozdního středověku osidlované německým obyvatelstvem, byly vždy integrální součástí českého státu. Českého knížectví a později Českého království. Čeští králové, zejména poslední Přemyslovci zvali do země německé kolonisty. Takže je to úplně jiný případ a jakékoliv přirovnání situace východních a jižních území Ukrajiny s českým pohraničím prostě kulhá. Ale vraťme se k původní otázce. Chceme mír anebo válku? Já chci mír. A pokud je možné dnes s V. Putinem jednat o míru, je potřeba touto cestou konečně jít. V. Putin také vyjádřil, podle ruských zdrojů agentury Reuters, názor, že pokud Ukrajina a Západ nepřijmou tento návrh na příměří a zahájení mírových jednání, je Rusko připraveno bojovat dál. O tom vůbec nepochybuji. A pak je potřeba klást si otázku, zda je možné porazit zemi, která má ucelenou surovinovou základnu, válečnou výrobu, kterou podle všeho předčí západní zbrojovky a jejíž hospodářství se nehroutí. A má velmi silné spojence, jaké dřívější Rusko v dobách carů nemělo.
Jiří Paroubek
