Jak přistoupit k úkolům českého předsednictví?

Úkoly českého předsednictví stanovila vláda nominálně vcelku správně. I když např. poválečná obnova Ukrajiny je dnes spíše zahalená v mlze.

Zatím o ní víme jen jediné. Že to bude stát hodně peněz. A tak možná pořadatelství jedné či dvou dárcovských konferencí v Praze, určených k financování obnovy Ukrajiny by v průběhu předsednictví bylo dobrým řešením.

Co mi ovšem v prioritách českého předsednictví jasně chybí, je udržení institucí sociálního státu a vysoké životní úrovně Evropanů. A to v nemenší (spíše větší) míře platí také pro občany České republiky.

S životní úrovní občanů souvisí hned dvě priority předsednictví: energetická bezpečnost a odolnost evropské ekonomiky.

Pokud jde o prioritu uprchlické krize a poválečné obnovy Ukrajiny, považoval bych za moudřejší celou věc formulovat jako úsilí o rychlé mírové řešení válečného konfliktu na Ukrajině. To vidím jako  kruciální problém dnešních dnů. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vedl a vede ve svých důsledcích ke zvyšování cen energetických surovin, zemědělských komodit (pšenice), ale také průmyslových kovů a vzácných zemin. To vše potřebuje evropský (i český) průmysl. A levné potraviny potřebuje  zase evropské obyvatelstvo. Není nic složitého k pochopení, že ukončení války povede k poklesu cen prakticky všech komodit, dříve či později na předcovidovou úroveň (snad jen s výjimkou zlata). To je to, co bychom potřebovali a co by snížilo inflační tlaky v evropské a české ekonomice.

V každém případě bychom však měli žádat, jako předsednická země, o přehodnocení programu Green deal. Zdá se, že realizace některých záměrů z tohoto programu v krátké době není realistické. Vedla by ve svých důsledcích jen k oslabení zejména ekonomik středo- a východoevropských zemí EU.

Velkou výzvou pro české předsednictví a pro celou ekonomickou elitu EU, je boj proti inflaci. Z toho musí  také české předsednictví vycházet.

Česko by mělo vystoupit z Lipské burzy. A energie a jejich prodej uskutečňovat přímo mezi výrobcem, kterým je hlavně ČEZ a konečnými spotřebiteli. Pouze celorepublikové přebytky energie by bylo možné prodávat i nadále přes burzu. Tento postup by výrazně snížil ceny elektrické energie. 

Pokud jde o velkovýrobce energií, pak zastropovat v příštím roce ceny energií přes ERÚ, k čemuž by ovšem byla nutná úprava zákona o ERÚ.

Dalsím krokem může být založení státní firmy, zajišťující dodávky ropy a zemního plynu od přímých dodavatelů a nikoliv od překupníků. To by umožnilo nakupovat za podstatně nižší nákupní ceny, nežli jsou ty nynější prodejní od německého překupníka. 

A stát by měl opět získat kontrolu nad zásobníky plynu jejich odkupem od RWE.

Snahou vlády musí být udržet v chodu zejména ty české firmy, které se v posledních dvou letech ukázaly být jako životaschopné. Nenechat je padnout, aby se pak následně dostaly levně do rukou zahraničních vlastníků, abychom se staly jako země ještě více závislými.

Myšlenka rozdělení ČEZ, kterou ve svém projevu minulý týden zmínil premiér Fiala, je – podle mého názoru – nosná. Tak jak já ji chápu, tak vykoupení drobných akcionářů by ve svých dusledcích znamenalo možnost, že by ČEZ mohl prodávat elektrickou energii v podstatě za výrobní ceny plus nízkou ziskovou marži. To by samozřejmě vedlo k podstatnému snížení cen elektrické energie. Ale, bohužel, rozdělení ČEZ si vyžádá určitý čas na přípravu a provedení a je reálné někdy až od počátku roku 2023. Ale i tak by to mělo velký smysl pro občany i české firmy.

Jiří Paroubek