Ztracené zuby

Dnes něco o zubech, o zubních náhradách, o  minulosti i současnosti, a také o pánech (a paních) doktorech v bílých pláštích, stomatolozích… Nejdřív z minulosti.  

Tetičku Lidku začaly zlobit zuby a proto se rozhodla zajít k  zubnímu lékaři. Úroveň stomatologie  nebyla tehdy  taková jako je dnes. Doktor, dentista, jí chrup prohlédl, z části ho zrenovoval, z části doporučil nahradit zubní protézou. A netrvalo to dlouho, obdržela od pojišťovny  skupinku několika  zubů   umělých,  na háčky.

Jak už to bývá, když má člověk něco nového, hned si nezvykne. Zapomněla si jednou tetka Lidka na noc vyndat zuby z pusy. Po ránu zjistila, že zuby na háčky jsou pryč. Přiběhla hned  s tou neblahou zvěstí za sousedkou. „Představ si, Terézo, že sem v noci zhltla zuby. Je mě z teho úplně nanic. Zítra jedu do Kyjova na rentgen. Určitě tam někde budú, hrozně mě to tam škrabe.“ Na druhý den se rozjela do nemocnice na rentgen žaludku, ale nic jí tam  nenašli... Až za několik dnů se u sousedky objevila znovu. „Představ si, Terézo, že se ty zatracené zuby na háčky našly. Byly zaháknuté na mojí noční košuli. Zajímavý ale je, že sem  jich v tem břuchu opravdu cítila...“

A jaké z toho plyne poučení? Když se vám ztratí zuby na háčky, či jiná zubní protéza,  nepropadejte panice. Prohlédněte si pečlivě noční košili, pyžamo, postel, případně celou ložnici. Pak si teprve nechejte zrentgenovat vnitřnosti. Doktoři mají jiné starosti  než hledat vaše ztracené zuby.

Tuto pravdivou příhodu jsem podle vyprávění naší babičky napsala   před  lety a dávám ji k dobru - jako humorné osvěžení dnešního pochmurného mrazivého dne. Ale vraťme se do současnosti.

Neznám  člověka, který by rád navštěvoval  lékaře,  zejména zubní… Preventivní vyšetření, jsou samozřejmě důležitá, a pokud jste dbalí, předejdete různým pohromám.  Nejen těm zdravotním, ale i finančním… Ovšem,  zubní lékaři,  i  lékařky,  jsou různí. Všichni je ctíme  a vážíme si jich - i když nás někdy svými řečmi, a nejen jimi, přivádějí do rozpaků…

Já měla kdysi dávno lzubařku - velmi citlivou duši, která se při vrtání zubů  neustále ptala: „Paní, nebolí - nebolí?“ Bála se zajet  zubní vrtačkou do zubu hlouběji, plomba  pak  nedržela  a brzy  vypadla.  Každý zub vrtala  dvakrát - až třikrát… Jiný můj lékař zase s oblibou,  a  rád, trhal zuby. Na moji otázku „pane doktore, nedalo by se přece jen něco udělat, aby ten zub nemusel jít ven.."  mě kdysi  uzemnil lakonickou odpovědí…  „ Paní, koukám, že těch zubů tam máte ještě dost…“  No jo, v zubní ordinaci si člověk užije a zažije ledacos…

Tak sedíte například  v zubařském křesle,  otevřete ústa,  a sklánějící se lékař v bílém plášti  s  rouškou  na obličeji se vás zeptá:  „Paní, máte u sebe pět set korun?“ „Mám - tisíc korun“ odpovím pravdivě. Pan doktor  vám ošetří zub - a při placení nežádá pět set, ale tisíc korun…  A vy  nesměle špitnete: „Ale říkal jste přece pět set korun… “ No jo“, on na to  „v tom vašem zubu  nebyl  kaz jeden, ale  dva… “No jo, dobrá, když dva, tak dva…“  (Ještě že jsem u sebe neměla dvoutisícovku, a neřekla mu o tom,  možná by tam našel  kazy čtyři…)

A tož tak to máte s těmi zuby -  i  s  pány doktory.  Jsou různí...  Důležité je,  aby nám ty jejich plomby dlouho vydržely - a  hlavně -  aby nám vydržely ty naše zuby...  Peníze budou,  vážení, ale ony ne… Bohužel.