Zimní bunda

  Doufám, že neupadnu v opovržení, když se tu upřímně přiznám, že ráda chodím nakupovat k cizincům, do vietnamských obchodů. Sice jen občas, ale pravidelně. 

***

Už i proto, že vietnamští prodavači a prodavačky  jsou milí, usměvaví lidé, kterým není na obtíž zákazníkovi poradit, vyjít mu vstříc. A pak - jsem starší žena drobnějšího vzrůstu, v buticích, kde mají zboží hlavně pro vysoké, mladé a štíhlé dívky, rozhodně neuspěji… Přitom vím, že zboží ve vietnamských prodejnách není nijak zvláštní kvality a člověk si musí dávat pozor co zrovna kupuje… Vím také, že se na vietnamská tržiště pořádají občas razie kvůli falešnému značkovému zboží, což pro ně  není žádná záležitost k chlubení...  Já ale na vietnamská  tržiště nechodím, (žádné u nás naštěstí nemáme), a v těch  zdejších kamenných  obchodech je to, doufám, snad víc pod kontrolou.

A  pak – po předraženém značkovém zboží se nepídím, za prve  nejsem snobka  - a za druhé – nic mi to neříká... Když už jdu něco koupit, tak jen to, co opravdu potřebuji, a počítám s tím, že si to pořídím v kvalitě, která mi vyhovuje. A samozřejmě tam nakupuji jen to  zboží se kterým už  mám zkušenosti.  Tak například zimní bundu... Tu, kterou jsem si chtěla  koupit, byla  již třetí v pořadí,  každá z nich byla praktická a  po několik roků mi dobře sloužila…

A tak jsme se  s manželem vydali v pátek  do blízkého města V… kde se v přízemí budovy Alberta nachází  i  vietnamská prodejna s textilem. S nákupem v této prodejně mám již dlouholeté  zkušenosti.

Prošla jsem se mezi regály, vyzkoušela několik bund,  až jedna z nich mi padla do oka. Byla tmavě modrá s kapucí, zdobená bílou lacetkou.  Sedla mi,  jenom měla trochu delší rukávy. „To dobže, to se spraví, já vám ukážu jak“, řekla mi mladá, usměvavá Vietnamka,  a utíkala pro jehlu a niť aby mi  předvedla,  jak mám  rukávy zkrátit. „Já vám ten jeden tady  tak trochu  zašišiju, a vy si ten druhý  pak doma zašišijete sama,“ pravila.  Věděla bych sice jak na to  i  bez ní, ale s úsměvem jsem jí poděkovala za radu.

Pak jsem  ještě nakoukla do oddělení prádla, měla jsem  zájem o nějakou noční košili.  Tam  již neobsluhovala Vietnamka, ale Češka, starší paní, a hned bylo poznat, že je z jiného těsta. Nabídla mi dvě košile s dlouhým rukávem, ale ani jedna z nich se mi nelíbila. Jedna byla příliš barevná, druhá nejmíň o dvě čísla větší než jsem potřebovala. Ta paní mě ale začala  mocí mermo přemlouvat, málem nutit, abych si jednu z nich koupila - a když  neuspěla,   okatě mi dala najevo svoji nelibost…

Při placení u pokladny, kterou obsluhovala naše známá vietnamská prodavačka,  jsem si všimla, že jakási paní s modrou taškou využila její nepozornosti a chystala se opustit prodejnu. Vietnamka si jí také všimla a zavolala na ni: „Paní, a co bude s placením těch bot co máte v tašce? Pojďte k pokladně“! Ta se tam rozpačitě přišourala, snažila se tvářit familiárně a jakýmsi nejapným vtipem zakrýt  trapnou situaci - prostě odvést pozornost jiným směrem. Prodavačka se ale nedala a požádala ji o okamžité zaplacení zboží, nebo o jeho vrácení…

Tož tak… Původně jsem si myslila, že se mezi těma dvěma  jedná jen o jakýsi vtip nebo nedorozumění – a zatím ona, ta paní s modrou taškou, byla  skutečná zlodějka... Bylo to trapné, ale i smutné zároveň…   

Ach jo… Nezávidím prodavačkám, nejen těm vietnamským,  ty aby měly oči všude - nebo se tržby nedopočítají…