Zima, zima tu je...

...snížek poletuje, stromy, domy bíle zahaluje...  Jak to bývalo u nás  v  za našich časů.  Vzpomínka na dětství,  strávené ve vesnici Násedlovicích  na Kyjovsku.    

Jako děti jsme se nejvíc těšily na Vánoce a na zimní prázdniny, které trvaly od Štědrého dne do 2. ledna. Po novém roce, na Tři krále, jsme už zase smutně seděly ve školních lavicích. Vánoce a zimní prázdniny mám spojené se stromečkem a vánočním cukrovím, které nám tehdy bývalo vzácné - ne jako dnes, kdy si podobné pečivo můžeme koupit po celý rok v kdejakém obchodě. Děti, kterým maminky cukroví nenapekly, a v dědině bylo dost takových chudobných rodin, nám byly vděčné za každé linecké kolečko nebo koláček, který jsme jim podstrčily. 
Pokud o Vánocích nezamrzlo a nenapadl sníh, měla celá dědina po náladě. Nejen kvůli plánovaným zabíjačkám, ale i kvůli blátu, které se nanosilo do uklizených baráků. Děcka nemohly sáňkovat, držely se v chalupě a zlobily maminky, které měly zrovna plno práce s úklidem a pečením cukroví. A jen co vyběhly ven, vrátily se jako "čuňátka". O mazlavé bláto v naší dědině nebyla nikdy nouze. Pokud ale zamrzlo a napadl sníh - to bylo jiné kafé. Kluci okamžitě polili lužu, která v létě sloužila jako kačení rybníček, a udělali kluzisko, kam vyrukoval každý, kdo měl v komoře či na půdě schované brusle na klíček nebo na řemínky. Hlavně se ale zaměřili na klouzačky, aby se mohli saňovat. Kdejaký kopeček, příkřejší svah nebo cesta v dědině byly plné děcek. Marně se dospělí zlobili, že je to leda na zlámání noh. Po ránu sice posypali chodníčky před chalupami popelem, ale do večera po něm nezbylo ani památky. 
 

Starší omladina vytahovala sáně k večeru. Chlapci udělali pořádné voziska, nejdelší a nejatraktivnější bylo s kopce dolů od kostela až po Brychtovo. Vedlo okolo luže, příkrou úzkou uličkou kolem Mastných, zatáčelo se dolů okolo Crlíkova pekařství a končilo až ve zmole pod Surovcovým. Po setmění tam vypuklo hotové eldorádo. Mládež přitáhla velké sáně rohačky, posedalo se na ně po čtyřech i po pěti a hurá s kopce dolů... Jój - toto svištělo! Velcí kluci přemluvili k jízdě i děvčata - ty se jich pak musely během jízdy pevně držet, aby nevyletěly ze saní. Panečku, to byla jízda! Sáně letěly jako vítr, až od jejich kování v zatáčkách a od brzdění okovanými komisňáky jiskry sršely. Závěr jízdy hoši zařídili většinou tak, že se sáně převrhly a celá kupa děcek skončila za velkého výskotu a pištění na jedné hromadě ve sněhu. A tak se "chca - nechca" leckterý chlapec přimáčknul na děvčicu - a ta, i když projevila zpočátku jakousi nelibost, usedla na sáně kupodivu znovu. A takové zimní dovádění trvalo zpravidla dlouho do noci. 
Za války a brzy po válce, kdy ničeho nebylo, nebylo ani pořádného obutí. O nějakých zateplených adidaskách nebo kozačkách jsme si mohli nechat jen zdát. Měli jsme jen pevné šněrovací boty "komisňáky" opatřené podkůvkami, aby se brzy nesešlapaly. Teplo v nich nám zajišťovaly tlusté ponožky "sibiřky",  ale nohy jsme si ještě pro jistotu omotávali novinovým papírem. Ten sice izoloval od chladu, ale ne na dlouho. A tak jsme se vraceli z klouzaček do tepla kuchyní zcela promrzlí. Dokud nám ale nezalezl mráz pořádně za nehty, nikdo nás domů nedostal. A jen co jsme trochu rozmrzli, už jsme byli zase venku. 
Ach jo... A tak dnes sedíme u radiátorů, nahříváme si artritické klouby a vzpomínáme. Dnešní mládež má jinou zábavu - sport, televizi, počítače, diskotéky. My jsme měli v zimě jen klouzačky, knížky a občas nějakou tu tancovačku. Holt je jiná doba. 
Mějte se krásně, užívejte zimních radovánek a nechytněte chřipku. Prý tu brouzdá opodál a má na nás momentálně spadeno. Přeji vám všem pěkný předvánoční čas...