Zima, zima tu je, snížek poletuje...

  Prý po nejteplejším  začátku ledna jaký u nás  kdy byl, jsme se  dnes,  po dvacátém,  konečně dočkali pořádného mrazu a sněhu... Jenom aby to aspoň na chvíli vydrželo... 

Podělím se s vámi o vzpomínku jak to bývalo za mých  dětských  let, které  jsem strávila  ve vesnici  N... na Kyjovsku. 

Jako děti jsme se nejvíc těšili na Vánoce a zimní prázdniny,  které trvaly od Štědrého dne do 2. ledna. Pokud o Vánocích nezamrzlo a nenapadl sníh, měla celá dědina po náladě. Nejen kvůli naplánovaným zabijačkám, ale i kvůli blátu, které se nanosilo do  baráků. Děcka nemohly sáňkovat, držely se v chalupě a zlobily maminky, které měly stále  plno práce.  A jen co vyběhly ven, vrátily se jako čuňata. O mazlavé bláto nebylo tehdy  v naší dědině nikdy nouze.

Pokud ale v lednu zamrzlo a napadl sníh, to bylo jiné kafé... Kluci okamžitě polili lužu, která v létě sloužila jako kačení rybníček, a udělali kluzisko, kam vyrukoval každý, kdo měl na půdě či v komoře schované brusle na klíček, nebo na řemínky. Ale hlavně nadělali klouzačky, aby se mohlo sáňkovat. Kdejaký kopeček, svah nebo příkřejší cesta v dědině, byly plné děcek. Marně se dospělí zlobili, že je to leda na zlámání noh... Po ránu  posypali před chalupami chodníčky popelem, ale do večera už po něm  nezbylo ani památky.

Starší omladina vytahovala sáně až k večeru. Kluci udělali pořádné voziska – nejdelší a nejatraktivnější z nich bylo  od kostela dolů,  až  po Brychtovo. Vedlo okolo luže,  úzkou uličkou kolem Mastných, zatáčelo se kolem Crlíkova pekařství a končilo až ve zmole pod Surovcovým. Po setmění tam vypuklo hotové eldorádo. Mládež vytáhla velké saně rohačky, posedali si na ně po čtyřech i po pěti a hurá s kopce dolů... Jój -  toto svištělo! Velcí kluci přemluvili k jízdě  děvčice - ty se jich  musely za jízdy pevně držet,  aby v zatáčkách nevyletěly ze saní. Panečku, to byla jízda! Saně letěly jako vítr, až od jejich kování v zatáčkách,  i od brzdění podkovanými komisňáky jiskry sršely. Závěr jízdy kluci většinou zařídili tak, že se převrhly a celá kupa děcek skončila za velkého výskotu a pištění v jedné hromadě ve sněhu. A tak se, chca - nechca,  leckterý chlapec přimáčknul na děvčicu - a ta, i když projevila zpočátku jakousi nelibost, usedla podruhé na saně kupodivu znovu. A takové zimní dovádění trvalo obvykle  dlouho do noci.

Za války a brzy po válce, kdy ničeho nebylo, nebylo ani pořádného obutí. O nějakých zateplených adidaskách nebo kozačkách jsme si mohli nechat jen zdát. Měli jsme jen pevné šněrovací boty „komisňáky“ opatřené podkůvkami, aby se brzy nesešlapaly. Teplo nám v nich obstarávaly tlusté bílé ponožky, ale nohy jsme si ještě pro jistotu omotávali novinovým papírem. Ten  sice izoloval od chladu, ale ne na dlouho. A tak jsme se vraceli do tepla kuchyní zcela promrzlí. Dokud nám ale nezalezl mráz pořádně za nehty, domů nás nikdo nedostal... A jen co jsme trochu rozmrzli, už jsme byli zase venku.

Ach jo... A tak dnes sedíme u radiátorů, nahříváme si artritické klouby a vzpomínáme... Dnešní mládež má jinou zábavu – sport, televizi, počítače, diskotéky. Dříve jsme měli jen klouzačky,  knížky a nějakou tu tancovačku. Holt je jiná doba.

Mějte se krásně - vy, sportovně založení si konečně užívejte zimních radovánek, a vy ostatní aspoň vycházek po jiskřícím, bílém  sněhu. Ale  nechytněte chřipku. Prý brouzdá opodál a má na nás momentálně spadeno.