Záměna, aneb není kufr jako kufr

Středoškolská   studia   jsem si odbývala  v Brně, v naší starobylé škole na Husově ulici.  Přes týden jsem bydlela  v dívčím internátě na Lidické, kde byl velice přísný režim. Domů nás pouštěli jen jedenkrát za čtrnáct dní,  a protože tehdy existovalo i sobotní vyučování, odjížděla  jsem domů v sobotu  po poledni a v neděli se  vracela  zpátky. 

Tehdy, v šedesátých  letech,  bylo všeho nedostatek,  lidé ho ale nejvíce  pociťovali v potravinách, zejména  v  mase.  Na maso a masné výrobky stávaly ve městech dlouhé fronty, a proto lidé považovali za velkou výhru, když jim nějací jejich  známí, nebo  příbuzní na  vesnici,  poskytli něco na přilepšenou.  Dařilo se zejména v zimním období, v době domácích zabijaček.

Jednou, a bylo to v zimě, jsem jako obvykle v neděli odpoledne nastoupila v N... do vymrzlého autobusu, brňáku. Hnědý papndeklový kufřík s osobními věcmi jsem uložila nahoru do síťové zavazadlové přihrádky a pohodlně se usadila na posledním zadním sedadle, které bývalo vyhrazené  študákům. Autobus se rozjel,  pozvolna  kodrcal po zaplátované  asfaltce směrem k Brnu,   a já jsem tvrdě usnula. Probudil mě až hlomoz vystupujících cestujících na konečné.  Jako poslední z nich  popadla jsem odřený hnědý kufřík, jediný, který tam ještě zbyl, a vydala se setmělými ulicemi na internát.

Kufřík se mi zdál poněkud těžší než byl před tím, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Ale jaké bylo moje překvapení... Po jeho otevření   se na mne vyvalila vůně čerstvého uzeného,  špeku a klobás. Kufřík byl těmito zabíječkovými dobrotami naplněn až po  vrch. Zůstala jsem zírat  nevěda co s tím, až jsem  na vnitřní straně víka objevila rozmazaný nápis, zřejmě adresu majitele kufříku. Inkoustovou  tužkou  tam stálo - Fojt, nebo snad Foltýn Josef,  Brno,  ulice a číslo domu - nevím už  jaké.  Co jsem měla dělat?  Popadla jsem  podivné zavazadlo  a vypravila se hledat jeho majitele.

Nebylo  snadné  dostat se brněnskou šálinou na správné místo, tolik jsem město  ještě neznala, ale nakonec jsem v té tmě bydliště dotyčného  pasažéra  přece jen našla a  zazvonila u domu s  nízkou zahrádkou. Tam, v kuchyni - celá rodina, rodiče a jejich tři děti,  smutně zírala  do  otevřeného kufříku - na pohled úplně stejného jako byl ten, který  jsem držela v ruce. Až na to, že  namísto očekávaných jelit, jitrnic, tlačenky, vońavých klobás, šrůtek špeku a uzeného, se tam  tísnilo jedno zabalené, usmažené králičí stehno, dva  krajíce  chleba,  několik buchet s mákem, tři jablka, pár kousků dívčího prádla, dva kapesníky, ponožky, pár učebnic, sešity a nějaké kresby.  „Podle těch jsme vás chtěli zítra vyhledat," pravil ustaraný otec rodiny, a pravý původce záměny kufrů, „zdálo se nám, že by to mohlo patřit nějaké umprumačce...“

A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Kufříky našly své pravé majitele,  já jsem mohla ve škole odevzdat kresby a víkendové domácí úkoly, a rodinka Fojtů - či Foltýnů si mohla pochutnat na dobrotách, pocházejících z dobře vykrmeného (bio)prasátka jejich venkovských  příbuzných.

Zajímalo by mě,  jestli si na tuto příhodu  ještě dnes,  po letech,  někdo z té „postižené“ rodiny vzpomene.  Mně uvízla v paměti  doteďka.