Za pár dní začíná jaro

Tolik jsme se letos báli zimy - někteří z nás si dokonce koupili  nové svetry - a vida, zima nebyla tak zlá... A za chvíli bude  jaro. . 

Podle internetových zpráv letošní jarní rovnodennost nastane přesně 20. března 2023 ve 22.24 hodin. Jestli si ještě ze školy začátek jara spojujete s jednadvacátým, březnem, budete prý zklamáni. První jarní den 21. března bude prý zase až za tolik let, že se toho většina z nás nedožije. A proč se tak stane? Protože mezi tím astronomickým a naším běžným kalendářem vznikají odchylky, datum jarní rovnodennosti se neustále posouvá, a začátek jara tak může připadnout na devatenáctého, dvacátého nebo jednadvacátého března.
Více na https://prozeny.blesk.cz/zacatek-astronomickeho-jara-rovnodennost-datum?

Tolik technické údaje o neobvyklém začátku letošního jara, prvního jarního dne u nás  i jinde ve světě. Já se ve svém blogu chci věnovat mým vzpomínkám z dětství. Vyrůstala jsem v jihomoravské vesnici na Kyjovsku, a tehdy jsme, my  děti, po dlouhé zimě začátek  jara netrpělivě očekávaly. A když konečně přišlo, nikdo nás doma neudržel. Již jsme byly venku na ulici a věnovaly se našim obvyklým  hrám. 

***

Hned jsme po šuplících vyhledaly pytlík s hliněnkami, barevnými kuličkami, mezi kterými se ukrývaly i ty vzácnější, duhové skleněnky. Našly jsme  švihadlo, barevný míč na hraní školek, které měly svoje pravidla. Tetičky  se sice na nás často zlobily že  jím tím balónem otloukáme ze stěn domků omítku, my jsme slibovaly že budeme hodné  a polepšíme se, ale nikdy jsme své sliby nedodržely. To byla naše dívčí zábava.  A kluci? Ti zase měli hřiště a kopačák, nožík rybičku a vlastnoručně vyrobený prak. Ten nesměli nosit do školy. Jakmile  ho u některého žáka zmerčil pan učitel, zabavil ho, a vrátil mu ho až na konci školního roku.

Jen co jsme přišly ze školy a převlékly se, už jsme žadonily: „ „Mami, možu jít ven?“ Maminka nám to dovolila, ale řekla: „Napřed povinnosti a potom zábava.“ Jít natrhat pro housátka kopřivy, skočit do obchodu pro kvasnice a tak podobně. Na vesnici jsme musely rodičům pomáhat, ti měly stále hodně práce. A pokud jsme měly malé sourozence, hlídaly jsme je doma nebo si je braly s sebou ven. Ach jo...  A venku jsme s dětmi hrály i různé skupinové hry, hlavně s míčem. Vybíjenou, hru „na pasáka“, „Do Prahy je cesta dlouhá“ a jiné, které si již ani nepamatuji.

A jen co se trochu víc oteplilo, už jsme sundávaly boty a běhaly venku naboso. Občas to sice odnesl skopnutý palec nebo zaražený trn v chodidle – bolelo to, ale brzy se to zahojilo. Hlavně že už bylo jaro, venku svítilo sluníčko  a nemusely jsme sedět doma.  Vracely jsme se domů až k večeru, učily jsme se a psaly domácí úkoly. Nebyly televize, počítače ani mobily. Komunikovaly jsme, a hrály se s ostatními dětmi venku. Těch tam tenkrát bývala plná ulice. Venkovské rodiny mívaly průměrně po třech až čtyřech dětech.  Jedináčků bývalo málo, těm se děti ve škole smály. Tož tak - kde jsou ty časy... Nestěžuji si, jenom vzpomínám...