Vystěhování

To, o čem zde píši - a na co nerada vzpomínám, se stalo už  před léty,  takže je to již minulostí. Vím ale, že se  takové smutné věci  dějí i  dnes, bohužel někdy až příliš často... 

Bydlíme v třípodlažním domě o šesti bytech v klidné čtvrti krajského města. Dům je součástí několika cihlově červených bloků postavených po válce.  Původními nájemníky těchto městských  bytů byli většinou státní zaměstnanci, učitelé, lékaři,  úředníci a podobně. Bylo tehdy ctí získat byt v této obytné čtvrti.  Po roce 1989 začalo město tyto byty rozprodávat. Pět rodin se rozhodlo si byt odkoupit, někteří z nich je získali  na splátky. Šestá rodina,  obývající jeden z bytů,  zůstala v nájmu.

Obývala ho docela  fešná, i když poněkud výstřední,  rozvedená paní X se svým druhem a dvěma dětmi. Přestěhovala se do něho někdy v sedmdesátých letech  po jeho výměně za svůj menší panelový byt na sídlišti.  V tom  měněném bytě  tehdy bydlila  ovdovělá stará paní, která byla MNV donucena byt vyměnit, prý kvůli jeho nadměrnosti.  Byla ale podvedena - nebo snad nepravdivě informována, protože si myslila,  že se stěhuje do státního bytu, ale ten nebyl státní, ale družstevní. Později se prý  bránila, ale neuspěla - ti, kdo měli tenkrát na úřadech protekci, měli i  pravdu... 

Novým nájemníkům se brzy narodil synek a zdálo se, že to bude slušná rodina. Ale bohužel nebyla…  Mladá žena si dobrého bydla  nevážila… Její příchylnost  k alkoholu, k cigaretám,  a  její velká finanční náročnost  se brzy staly příčinou sporů  a  hádek v rodině. Kvůli častým návštěvám v restauracích, domácím alkoholickým dýchánkům a nadměrnému utrácení za parádu se rodině věčně nedostávalo peněz.  Nakonec od ní odešel  její  druh, který byl později vězněn za  zpronevěru peněz na pracovišti. V době, kdy byl ve vězení,  přestala   chodit do práce,  začala střídat partnery, ale nikdo z nich s ní dlouho nevydržel. V rodině stále chyběly peníze, a proto se je mnohý z nich snažil získat trestnou činností - což  končívalo  špatně...  Jednou dokonce i tragicky,  sebevraždou.

Ale ani po této otřesné události se její  životní styl nezměnil.  Nechodila do práce,  její starší  syn odešel do učení -  a raději se přestěhoval  ke svému  otci. Ona ale dál střídala partnery - většinou alkoholiky, neplatila nájemné, ani jiné povinné platby. Sousedé ji nechápali, začali se jí  vyhýbat, báli se jí. A byl k tomu i jiný důvod. Do svého  bytu  si  do  akvária  pořídila velikého hada, hroznýše královského, který jim naháněl strach.   

Postupem času se paní X  čím dál tím víc zadlužovala. Když se její dlužná částka vyšplhala vysoko nad sto tisíc, rozhodlo se město  vystěhovat  rodinu do holobytu.  Ale kupodivu, nestalo se tak... Těsně před termínem soudního vystěhování se před naším domem náhle objevila stěhovací firma s příznačným názvem  Blesk,  a rodina paní X  se na poslední chvíli stihla vystěhovat sama, prý  k příbuzným na venkov. Očití svědci ovšem tvrdili, že to nebylo k příbuzným, ale  zase  k nějakému dalšímu  nešťastníkovi,  který podlehl  „kouzlu její osobnosti"... Kdo ví? 

Tím anabáze  rodiny  paní X. pro náš dům skončila. Kdo by neznal  její způsob života, politoval by ji... Všichni v domě  jsme  přijali vystěhování problematické  rodiny s ulehčením.  Líto  nám bylo jen jejích dvou synů,  kteří  vinou své  nerozumné matky museli snášet  různá  příkoří.  Často jsme totiž byli svědky, že zatím co matka po  rušné  opilecké noci vyspávala,  některý z jejich malých synků  běžel ráno před začátkem školy do  samoobsluhy pro rohlíky. O tom, že pro noční hluk v bytě vstávali oba nevyspalí  už ani nemluvě...

Byt, ve kterém rodina paní X  bydlila,  si  později koupili noví majitelé, se kterými se lidé v domě spřátelili, nebyly s nimi žádné problémy. A proto - není nad to bydlet ve společném domě  se slušnými a rozumnými lidmi,  kteří respektují domovní řád - i ostatní spolubydlící… Ten, kdo  prožil něco podobného jako my v našem domě,  mi dá  určitě za  pravdu.