Vůně lipového květu (1) Moje dědina

   „Babičko, za starých časů nebyly televizory a ty jsi spávala na peci“? ptal se mě kdysi náš malý vnuk…  „Chlapče, televize tehdy   opravdu nebyla, ale na peci  spávala  snad  ještě  tvoje prababička“... 

Ale i když tehdy na dědině  televizorů, ani počítačů  nebylo  a  namísto vysedávání před obrazovkou se více četlo, měli jsme od jara do zimy o  zábavu postaráno. Jen co se po Velikonocích trochu oteplilo, shodili jsme punčocháče a chodili naboso. A v létě  úplně bosky. Vždyť prosluněný prach na  cestě tak příjemně hřál...  Občas jsme sice šlápli  do něčeho ještě teplejšího,  to nám ale nevadilo, byly to jen proslulé koňské  „kobližky“  nebo  kravěnce.  Horší už byl skopnutý palec. Ten jsme si začerstva zasypávali  rozehřátým prachem, aby se brzy zahojil. A kupodivu to někdy zabíralo…

Od rána do večera jsme byli na ulici, pobíhali  jsme  mezi kvetoucími keři a stromy,  ale o tom co  je to pylová alergie, kterou dnes trpí tolik  dětí, jsme neměli ani potuchy. Domovu  jsme se pokud možno vyhýbali,  protože  tam nás  čekalo jen plno úkolů: „Máš napsanou úlohu? Skoč k Řihákovi pro kvasnice a zastav se zrovna u Crlíka pro chleba, zajdi s kýblem do „dědiny“ pro vodu,  vezmi si tašku a běž natrhat kopřivy pro kuřátka,  pozametej dvůr “ - a  tak podobně.  Ty domácí povinnosti  nás  sice později  neminuly, a za naši nepovolenou domácí absenci nás čekalo  pokárání, občas i pořádný lepanec, ale ten kousek času, utržený jen tak pro naši zábavu,  nám opravdu stál za to… 

A naše dětské hry? Děvčata si spolu na ulici  hrála  s barevnými,  gumovými  míči „školku“, skákala přes  švihadla, kluci zase  šprtali  do důlků  různobarevné hliněné kuličky,  na hřišti se honili za odřeným kopačákem, anebo stříleli vlastnoručně vyrobeným prakem. (Někdy se povedlo i do okna - to pak byla  mela...).  Strefovat se  na  ptáčky však bylo  přísně  zakázáno, trestalo  se to  i  dvojkou z chování. A pokud  někdo z hochů přinesl prak do školy, byl mu třídním učitelem okamžitě zabaven.

Za deštivého počasí se  změnila  prašná cesta mezi chalupami v rozblácenou čvachtanici plnou kaluží a výmolů. Před budovou naší  trojtřídky pak stávala žákovská služba, která nám kontrolovala podrážky bot, aby se dovnitř nenanosilo bláto. Proto, abychom se příliš nezamazali, kradli  jsme se cestou do školy jako zloději  těsně kolem  podrovnávek chalup, po úzkých chodníčcích z červeně natřených cihel. To ale zase nerady viděly tetičky, jak nás zmerčily, už nás hnaly…

Brzy z jara jsme z nařízení pana řídícího sbírali chrousty... (Těch bylo tehdy hrozně moc). Denně jich každý z nás musil donést  nejmíň dvacet, což se bedlivě sledovalo. Za chladných ranních rozbřesků jsme je setřásali z ovocných stromů a úlovek nosili  do školy. Před školní budovou nám je žákovská služba počítala  a házela  do velkých  dřevěných škopků s vodou. Předháněli jsme se kdo jich nasbírá víc, ale bezpečně vedli ti, co měli vinohrady s ovocnými stromy -  meruňkami, broskvemi a jabloněmi…

S postupem jara  jsme  měli za úkol sbírat  léčivé byliny -  podběl, jitrocel, řebříček, heřmánek (patáčky), kopřivu – hluchavku. Značná pozornost školy byla rovněž věnována  sběru lipového květu – lipáčí  a květu černého bezu,  „koziček“.  Sušili jsme je na rozložených plachtách  na školní půdě. To se nám líbilo,  vypadalo to tam tajemně… V tu dobu byla vůní sušených bylinek, a hlavně „koziček a „lipáčí“, provoněna celá naše škola. 

Pokračování ...