Venkovský lékař (vzpomínka)

Je to již dávno co jsem jako dítě navštěvovala v mých rodných N... první stupeň základní školy, tehdy zvané obecná.  Od její poloviny, od šesté třídy,  jsem již spolu s ostatními dětmi jezdila autobusem do Žarošic, vzdálených 5 km.

Stará, rozložitá, žlutě omítnutá budova školy se nacházela uprostřed této nevelké spádové obce na Kyjovsku v těsném sousedství  známého poutního kostela Sv. Anny. Ze školy  nás také vozíval autobus, a jen někdy, když nám vyučování skončilo dřív, vydaly jsme se domů pěšky. Na ten autobus, brňák, jsme  čekávaly  u státní silnice na kopečku nad dědinou v chatrné autobusové zastávce, zhotovené z obyčejných trámů a prken. Uvnitř této nevelké  boudy byla jen udusaná podlaha  a  úzké dřevěné lavice těsně přiražené k bočním stěnám. Za deště, plískanic, sněhu a mrazu, kdy škvírami mezi prkny pořádně profukovalo, jsme tam bývaly namačkáni jako herinci. Však některé z nás dětí si následky častého nachlazení odnášely až do dospělosti.
U příkré asfaltové cesty na konci dědiny,  která nás vedla nahoru  k autobusové zastávce, nechala obec Žarošice v padesátých letech m. st. postavit několik dvoupodlažních domů. Ty byly určeny nejen pro učitele, kteří měli působit v nové škole, jejíž výstavba se  tam tehdy  plánovala, ale i pro jiné důležité osoby, mezi něž patřil i praktický lékař. 

Lékař, který tehdy v obci  působil, se jmenoval MUDr. Vsevolod Lobov. Jeho lékařský obvod zahrnoval nejen obec Žarošice, ale  i  moje rodné Násedlovice  a několik dalších okolních obcí. Pan doktor byl původem ruský emigrant, rodák z Rostova n.V., který odešel ze své vlasti někdy kolem roku 1917,  v období bolševické revoluce.  Já jsem ho znala již jako staršího, prošedivělého pána, vzbuzujícího svým zjevem respekt. Byl znám i tím, že nedělal  mezi svými pacienty žádného rozdílu a zásadně všem tykal. Pokud mu někdo z nich chtěl projevit vděčnost, pan doktor se ho jen zeptal - "a matě klobasky?“ Tento produkt domácích zabíjaček byl jeho nejoblíbenější pochoutkou... Však si za to vysloužil od vesničanů humornou přezdívku „doktor klobásek...“ 
Panu doktorovi  jsem dodnes zavázána za to nejcennější, za záchranu mého života. Podle vyprávění maminky, jsem, coby dvouměsíční dítko, náhle onemocněla, nemoc byla doprovázena vysokou horečkou - a rychle se zvětšující zarudlá skvrna na tvářičce nevěstila nic dobrého. Přivolaný lékař, pan doktor Lobov, tehdy řekl mamince na rovinu:  „Milá pani, to je růža, otrava krve. Děcko musí okamžitě do nemocnice, nebo vam umře.“ Pro maminku to byla hrozná zpráva, protože před rokem jím náhle zemřela moje malá sestra,  jejich prvorozená  dceruška Marie...  
No jo… Nejbližší nemocnice v Brně byla vzdálená čtyřicet kilometrů, a tehdy, na začátku zimy, bylo v Násedlovicích, jak se říká, „bláta po kolena.“ Pan doktor Lobov nás tehdy obě, maminku i mne v peřince, naložil do svého šedého populáru a chvátal s námi do brněnské nemocnice. Však nás prý, v tom blátě před domkem, při couvání autem málem vyklopil do zmoly. Do nemocnice jsme ale přijeli včas - i když na poslední chvíli, a diky okamžitému zákroku, transfuzi krve převodem od otce, který tam mezitím stihl přijet na kole, mi lékaři zachránili život.  Dodnes mám důkaz - jizvu se švem na pravé ruce.

Možná jsem se tehdy stala pro pana  doktora Lobova jedním z jeho  zajímavých případů... Zapamatoval si mne i podle jména a kdykoli jsem pak, už jako školačka, procházela  kolem  jeho  domu, a  on  mě  náhodou zahlédl z okna, volával na mne:„Jak se maš, Miroslávka?“
I když  pan doktor Lobov žil dlouhá léta na Moravě, a byl zde po doplnění studia na brněnské lékařské fakultě  jako lékař plně respektován, stýskalo se mu po vzdálené vlasti, kterou nemohl kvůli své emigrantské minulosti navštěvovat ani po skončení války (1945). Jednou mě pozval nahoru do bytu. V obývacím pokoji měl plné regály knih  s  ruskou azbukou a mezi nimi i řadu pěkně barevně ilustrovaných ruských pohádek. Dovolil mi abych si je prohlédla, a zároveň mě požádal, abych mu z jedné z nich četla. A i když občas opravil můj chybný ruský přízvuk, nakonec pravil: „Óčeň charašó, ďévočka,“ a dal mi několik mátových bonbonů. Pochvala byla namístě, ruský jazyk mi  tehdy nedělal potíže, byl mým oblíbeným předmětem...

Je to už dávno… Pan doktor Vsevolod Lobov, „doktor klobásek,“ již desítky let odpočívá na hřbitově v Brně - Židenicích, ale vzpomínky na něj, na jeho robustní zjev, na jeho bodrou povahu, na jeho širokou ruskou duši, ale i na jeho obětavou a zodpovědnou službu lidem, v mnohých z nás zůstávají. V nás, kterým kdysi zachránil život... A nebylo nás málo, i v naší rodině  by se našli další dva šťastlivci. A co teprve ti ostatní nemocní, z dalších dědin jeho působení, za kterými v době jejich nemoci, čas – nečas, pohoda – nepohoda, obětavě  kodrcal  se svým starým šedým populárem...  Díky, pane doktore... 

P.s. Nedávno  jsem  byla jedním pamětníkem  upozorněna, že pan doktor Vsevolod Lobov  měl ještě jednu (milou) přezdívku, hojně používanou jeho pacienty, a to  "doktor paněnka". To prý proto, že při ošetřování dětí i dospělých - a na jejich doprovod,  psychologicky působil slovy: " Něbojte se, dáme mastičku a zase bude jako paněnka".