Upřímnost za upřímnost (k MDŽ)

  Tak jsme zase přežili  ten kdysi vítaný, trapně organizovaný, léty zprofanovaný, a dnes mladou i střední generací hluboce opovrhovaný svátek Mezinárodního dne žen. 

Kdo ví jestli se skutečně nezačíná jednat o jeho obrodu, když  se už  k němu přihlásily v PS  i  tři politické strany,  jejichž lídři veřejně  popřáli   k svátku svým  poslaneckým kolegyním. Bylo to opravdu překvapivé… 

Přiznám se, že já,  která mám  tu dobu povinných oslav s karafiáty, platy chlebíčků  a balíčky darovaných ručníků  ještě v živé paměti, jsem  to každoroční  organizované slavení na pracovišti  vnímala jen  jako nepříjemnou, a  poněkud  trapnou záležitost... Nemám totiž v oblibě  žádné oslavy,  natož  ty veřejné, předem určené  a zorganizované…

A pak -  nevěřím v upřímnost těchto akcí, ani v upřímnost  některých mužů… Všichni  muži nejsou stejní, i  když věřím,  že  převážná většina z nich jsou hodní a  slušní. Ale pokuste se s některými z nich diskutovat na některých internetových webech,  zejména na těch,  co nemají do dnešního dne zveřejněna  pravidla diskuze. Pak  poznáte čeho všeho jsou tito naoko solidní  pánové  schopni  ( nejen k ženám, ale převážně k nim) - pokud nesdílíte názory  totožné  s těmi jejich.  Z jedné takové odstrašující diskuze jsem byla nucena nedávno vycouvat - žena v diskuzi je pro ně snadná oběť. 

S osobami  mužského rodu mám už  od dětství bohužel trpké zkušenosti,  i když v příhodě, kterou vám budu vyprávět, se jednalo  teprve  o  adolescenty.

V naší ulici byla parta  kluků, kteří byli postrachem  okolí.  Ti hoši  byli  drzí, trápili slabší kamarády, i mladší děti, brali jim věci, šikanovali je. Trápili  i  zvířátka, například propíchli špendlíkem chrousta, přivázali  ho tkaničkou  na klacík - a bavili se tím, že chudák  chroust lítal kolem klacíku dokola  tak dlouho, až se vysílil a zahynul. Jeden z těch chlapců  byl můj spolužák, asi dvanáctiletý.  Říkala jsem jim ať to nedělají -  a když mě neposlechli,  naštvala jsem se a napsala   o nich,  a  o  jejich chování, básničku,  kterou  jsem  rýsováčkem  připíchla na dřevěný sloup elektrického vedení. Netrvalo to dlouho a pomstili se mi… Počíhali si na mne - a zmlátili mě... 

Nezažalovala jsem je,  nikomu jsem o tom neřekla,  ani mým  rodičům... Byli to kluci ze sousedství - a  maminka vždycky  říkávala,  že nejhorší na světě je  nebýt zadobře se  sousedy. Nechtěla jsem rodiče  zarmoutit a způsobit jim  kvůli tomu nepříjemnosti. Těm grázlíkům jsem se  začala jen důsledně  vyhýbat.

Nejstarší z nich, ten  můj spolužák, nedávno zemřel. S ním jsem se někdy v  N... , kde máme chalupu po rodičích,  potkávala.  Pozdravil mě,  nikdy se mi ale neomluvil, ani do očí nepodíval. A já mu to nikdy nepřipomněla. Ta křivda zůstala nadosmrti mezi námi...  Od té doby ale vím, že všichni muži nejsou dobří,  někteří mají  sklony  k  týrání druhých, někteří  až  k  sadismu. Kdesi  jsem se dočetla, že za to  prý může chromozom Y.  Nevím…

Závěrem bych se chtěla  všem slušným  mužům (i chlapcům) omluvit, vím, že je jich většina.  A někteří z nich jsou dokonce  i  džentlmeni - i  takové znám... Patří mezi ně například  i  můj  manžel,  který  letos  kupodivu  nezapomněl -  a přinesl mi k svátku MDŽ  krásný růžový brambořík… Vím, že to  bylo z upřímného srdce - a  tak upřímnost - za upřímnost.  Díky. :-)