Trable s troubou, „zarachem“ a koronavirem

V sobotu  jsme měli s manželem výročí naší svatby. Tehdy, před léty, bylo hezky, vzpomínám, že jsme po svatebním obřadu na radnici chvátali přes náměstí do fotoateliéru pana Husičky nechat se fotograficky zvěčnit ve svatebním. 

Svatební frekvence byla tehdy značná, vzpomínám, že  tam  již čekalo několik svatebních párů. Trvalo  dlouho než jsme se dostali  na řadu. Mezitím se mi udělalo nějak "šoufle"   (a není  se co divit) a já jsem  musila na chvíli na vzduch.  Kvůli tomu  dlouhému čekání mi  zvadla i ta krásná svatební kytice z orchidejí, na kterou jsem byla tolik pyšná.

Rozhodla jsem se, že k tomu našemu slavnému výročí tentokrát upeču piškotový dort.  V pátek dopoledne jsem se do toho  pustila.  Zapnula jsem si naši zánovní  pečící troubu,  a  zatím než se rozehřála,  našlehala jsem v míse vajíčka s pískovým  cukrem,  do toho jsem přidala mouku, lžičku kakaa,  a pak jsem těsto nalila do vymazané dortové formy. Chtěla jsem ji strčit do rozpálené trouby, ale ouha…. Trouba byla úplně  studená, ani známky, že by se chtěla zhostit svého úkolu. Ach jo, co s tím?  Zavolala jsem manžela, ať se na to koukne. Otvírá troubu a tvrdí,  že to bude jen nějaká malá chybka - prý  jestli jsem si pořádně přečetla návod k obsluze.  Samozřejmě že přečetla, ale jen zběžně, tak jako vždycky.... (Na dlouhé studování návodů k elektrospotřebičům nemám trpělivost). Mezitím co manžel  hledal v šuplíku návod k obsluze,  úsilovně  jsem přemýšlela  jak situaci řešit. Našlehané piškotové těsto v dortové  formě nepočká. Volám sousedce ve horním  patře  jestli  bych si mohla upéct dort v její troubě. Je hodná,  souhlasí -  prý ať přijdu - troubu už zapíná...  Přiběhla jsem s těstem -  i s rouškou na obličeji. (Ona ji měla  také, světle modrou jako já).

Postěžovaly jsme si navzájem na  problémy s koronavirem a po chvíli jsme dortový korpus v její troubě úspěšně upekly. Když jsem s ním přiběhla pátky do našeho bytu, naše pečící trouba už zase vesele fungovala a muž pravil: „To jsi celá ty, nikdy si nic pořádně  neprostuduješ a pak máš problémy. Vpředu je  bezpečnostní pojistka - dotykové tlačítko,  tys o ně asi zavadila a troubu zamkla.“  Asi měl pravdu, a tak jsem mlčela. Jen jsem si v duchu sebekriticky povzdychla :  "Tož teď máme v kuchyni trouby dvě, jedna z nich je ta pečící..."

Než mi kakaový korpus zchládl,  upekla jsem ještě jeden, světlý korpus, pak  jsem  je spolu slepila krémem s příchutí kávy, nahoru dala polevu, ozdobila  jej a uložila ho do ledničky. V sobotu, v den našeho výročí,  jsem uvařila  slavnostnější oběd – a potom, při kávě, jsme s manželem  dort ochutnali. Byl dobrý.  

Odpoledne nás navštívil vnuk s manželkou a malou pravnučkou. Dovnitř  do domu kvůli koronaviru nemohli, bavili jsme se s nimi jenom z balkonu. Připili jsme si s nimi na zdraví  mandlovým likérem a do krabičky jsem jim dala kus toho piškotového dortu, prý si ho při kávě snědí  doma.

Pravnučce se v kočárku nelíbilo, postavili ji vedle  do trávy – a pak již nechtěla zpátky. Vnuk tvrdil, že je  venku na trávě po prve a  bylo to na ní znát. Všechno ji zajímalo, všechno si musila  osahat. Nejvíc sejí ale líbily bílé sedmikrásky zatím nesměle vykukující z nízké trávy.  

Po odchodu mladé rodinky nám přivezla  naše snacha potraviny. My s manželem máme v tuto dobu  kvůli věku „zaracha,“  neměli bychom  prý příliš vycházet z domu.  Běžné nákupy nám tedy obstarávají naši příbuzní, děti a vnuci.  Sami  se nám nabídli – a zlobili by se, kdybychom to nedodržovali. Ach jo... Takže nikam nechodíme a  sedíme doma. Mně to až tolik nevadí, ale manžel, který je  zvyklý stále někam chodit, nejraději na zahrádku, je z toho nervózní. (Snad by tam i mohl -  nebýt souseda z vedlejší chaty, který i přes varování navštívil se zájezdem Horní Rakousko,  teď ve  vedlejší chatě tráví nařízenou karanténu…)

To jsou problémy… A moje rada proti stresu: Najděte si nějakou  zajímavou činnost, která vás zcela pohltí. Pak zapomenete na všechny ostatní problémy a trable - i možná i na ten  nešťastný koronavirus...  Hlavně se musíme  sami chránit před  nákazou - a tím chránit i druhé.  Buďme optimisty. Všechno přece jednou skončí – i ta pandemie, i když to možná ještě “chvíli“  potrvá.

Přeji  vám pěkné jarní dny, hodně zdraví -  a veselou mysl.