Slintavka a kulhavka

Konečně se  to u nás „rozvolnilo a můžeme na ulici odložit roušky, které nám až dosud nekompromisně „zdobily“ obličej. Anebo si je můžeme aspoň stáhnout pod nos, aby se nám líp dýchalo. 

(Přitom ale netvrdím, že to opatření nebylo nutné).

Při té koronavirové smršti jsem si vzpomněla, že jsem v „ dávných dobách“ již něco podobného sama prožívala. Bylo mi tehdy necelých  patnáct  a končila jsem ZŠ – devítiletku. Do páté  třídy  jsem navštěvovala obecnou školu v rodných Násedlovicích  na Kyjovsku, a další čtyři roky školní docházky  jsem již absolvovala ve vedlejší, spádové obci Žarošicích,  kam chodili i žáci z některých jiných  sousedních vesnic.

Tam jsme tenkrát, my deváťáci,  byli povinni  vykonat i jakési závěrečné zkoušky, které se již tak trochu podobaly maturitě.  Byly z češtiny, matematiky, ruštiny, chemie a fyziky. (Později byly jako jeden z mnohých jiných  školních  experimentů zrušeny). Samozřejmě jsme zkoušky  všichni, celá třída,  úspěšně zvládli... No  řekněte - co by si  s těmi, kteří by propadli, škola počala? Opakovat se základní škola nedá.

Po jejich skončení jsme se všichni ve třídě  těšili na jakousi oficielní závěrečnou rozlučkovou oslavu, kterou pro nás  plánovalo a  organizovalo ředitelství žarošické školy.  Se spolužačkami jsme byly domluveny, že nám naše maminky upečou každé na talířek, nebo do krabičky,  nějaké domácí pečivo – koláčky, vanilkové rohlíčky, zázvorky, netopýry (z odpalovaného těsta), šmetrdóĺy (trubičky  z lístkového těsta), anebo aspoň piškotovou buchtu z citrónovou polevou...  Na pečení cukroví byly naše  venkovské  maminky moc šikovné.

Přišlo ale  velké zklamání - a týkalo se jenom  nás, asi necelé dvacítky dětí z  Násedlovic. V naší dědině, jakoby  naschvál,  zrovna v tu dobu, na konci června, vypukla epidemie  týkající se skotu  (krav), slintavka a kulhavka.  A od jejího potvrzení -  a vyhlášení karantény, začal pro všechny občany platit přísný zákaz vycestování, vzdálení se z obce.  Státní silnice a cesty, vedoucí ze vsi,  byly přehrazeny posypem  bílého prášku,  vápna -  a my všichni jsme v ní  zůstali uvězněni. 

Nám,  dětem,  by to až tolik nevadilo, nebýt toho, že nám tím pádem odpadla ta školní oslava, na kterou jsme se  tolik těšily. Bylo nám to líto, a tak jsme se domluvily, že si tu závěrečnou „rozlúčkovou“ uspořádáme sami, v naší staré násedlovické škole. Tamější pan řídící V. Horák nám  to dovolil, prý  si ji můžeme uspořádat dole, ve třídě v přízemí.  My, děvčata,  jsme se nabídly že zajistíme jídlo a cukroví -  a kluci že přinesou z domu nějaké to  pití A tak se  stalo...  

V den "rozlúčkového" někdo  přinesl starý gramofon s několika deskami známých dechovek, kluci v uvolněné třídě srazili ke zdi školní lavice – a oslava mohla začít, a to i s tancem...  

A byla to o opravdu „parádní a veselá“ oslava –  až na ten její  konec… Ten pro našeho spolužáka Frantu nedopadl zrovna nejlíp…  Ke konci našeho třídního večírku  se totiž, z ničehož nicc,  najednou ve dveřích objevil jeho rozzuřený otec  - milému Fanošovi vlepil pár pohlavků a odvelel ho okamžitě domů… A důvod? Prý si  vzal bez dovolení z jeho vinného sklepa nějakou tu flašku červeného vína…  Ale  mezi námi - toho vína bylo stejně málo a nechutnalo nám -  pili jsme většinou jenom sodovky. (Pro nás, děti na s Slovácku, není víno žádnou vzácností, stojí stále v kuchyni demožónku na okně).

Tož takoví přísní bývali  za našich mladých časů někteří naši otcové…  Nicméně  spolužák Franta  se pro nás najednou stal hrdinou... Možná mu  to tenkrát za těch pár výchovných otcovských pohlavků stálo. Kdo ví...