Sejdeme se v Plzeňském dvoře…

  Milý spolužáku (spolužačko), Tvoje účast na srazu je nutná - za každého počasí a za jakéhokoliv Tvého fyzického  či  duševního rozpoložení... A  proto neváhej - přijeď, přibelhej se, dokulhej, připlaz se… Jsi očekáván…  

V sobotu ráno  byla mlha. Manžel pravil, že do Brna musíme vyrazit nejpozději v devět, jinak  to  prý nestihneme. Slíbila jsem mu to, ale jako obvykle slib nesplnila, od  domu jsme vystartovali až o půl desáté. On  je akurátní, bylo to na něho příliš… Odmlčel se, a vydrželo mu to přes moje různé fígle téměř až do Brna. Tam jsme nejprve hledali  ulici Těsnou, kde jsem  si měla u jednoho pána vyzvednout jeho autorskou knihu o víně. Po delším bloudění  jsme tuto brněnskou slepou ulici konečně objevili. Dlouho jsme se tam nezdrželi, ale k domu paní S…, kde jsme měli domluvený nocleh, jsme dorazili až ve třináct třicet.

***

Jen co jsem se převlékla a trochu upravila, uháněli jsme do restaurace Plzeňský dvůr, na místo našeho srazu se  spolužáky z brněnské  ŠUŘky.  Přijeli  jsme včas, Bylo přesně  čtrnáct hodin, termín našeho setkání.  Rozloučila jsem se s manželem, který  vyhradil sobotní odpoledne vlastním  záležitostem, a já vešla dovnitř.

V rozlehlé  místnosti v prvém patře sedělo  u prostřených stolů okolo dvacítky mých bývalých spolužáků a spolužaček. Po chvíli nám rozlil číšník do pohárů  činzáno,  Láďa S… pronesl jako obvykle svým zvučným barytonem přípitek  a slavnostní stolování začalo. Prohlížela jsem si elegantní, usměvavé dámy i prošedivělé pány, někdejší rozverné - a rozjívené osazenstvo naší třídy. Po obědě,  kdy začala rušná zábava, přibylo ještě několik opozdilců, mezi nimi i Svaťa Ž…,  známý organizátor a třídní bavič, který se skutečně, jak bylo už psáno na pozvánce, mezi nás doslova dobelhal. Aby mohl přijít, musil prý podepsat v nemocnici  revers, momentálně tam prý pobýval kvůli náhlému „ochoření“ páteře,  ischiasu. Jeho tělesná indispozice byla patrna jak podle nalomených zad, tak i podle jeho  z počátku  zasmušilé nálady,  pro něho zcela netypické.

Po chvíli někdo zavelel „a bude se fotografovat“ a všichni jsme se poslušně seřadili, aby této tradiční povinnosti bylo učiněno zadost… A  pak již nastala chvíle pro zábavu, vzpomínky a povídání, jak ve skupinkách, tak i ve dvojicích. Vždyť po těch pěti letech, kdy jsme se viděli naposled,  bylo  o čem… Nejvíc nás rozveselily zápisky humorných  a  trefných kantorských rčení, ale i žákovské kresby karikatur, tak  jak je zaznamenala  a  uchovala ve svém deníčku naše spolužačka Eva S…

Při společné zábavě  a  popíjení dobrého vínka nám čas rychle ubíhal, vydrželi  jsme až do dvaadvacáté hodiny,  kdy se naše poněkud ovíněná společnost  začala pomalu rozcházet.  „Tentokrát se sejdeme namísto po pěti - již po třech letech,“ slibovali jsme si…

Toto milé setkání evokovalo atmosféru, která  byla mezi námi před 45 lety… Přes šediny, vrásky i zkušenosti zralého věku, cítili jsme se na tomto srazu  jako tenkrát, v dobách našeho mládí… Tedy kromě  těch, kteří na  sraz nepřišli, a bohužel  i  těch, kteří  už na něj ani  přijít nemohli… To nám bylo líto nejvíc...  

***

Poznámka: Od té doby jsme se začali spolu  scházet  již  jen po třech letech, a poslední dobou se scházíme  po roce. Čas  chvátá,  do brněnské  restaurace Plzeňský dvůr nás přichází čím dál, tím méně... Je to smutné, ale je tomu  tak. Takový je život… „Je čas přicházení, ale i čas odcházení“ - a netýká se to bohužel jen  třídních  srazů... Doufám ale, že letos na podzim se s naší klasou  zase sejdeme - a  bude nás aspoň do dvacítky...  Na shledanou, přátelé…