Rybí kůstka

  Jak to někdy dopadne když je člověk příliš úzkostlivý, dokládá následující příhoda.   

   Zase byly Vánoce a nastal dlouho očekávaný Štědrý den. Po skromném obědě - abychom tentokrát opravdu uviděli zlaté prasátko, přiblížilo se zšeřelé pozdní odpoledne.  Vánočka s rozinkami a mandlemi ležela ve špajzu, vanilkové rohlíčky spolu s medvědími pracičkami voněly skořicově a vanilkově  ve skříni, vánoční jedlička, nastrojená do křehké třpytivé krásy, stála na obvyklém místě v obýváku a vůně jehličí táhla celým bytem. Dárečky, pečlivě zabalené,  čekaly na své vysvobození na dně peřináče. V kuchyni pod pokličkou voněla tradiční houbová polévka, v porcelánové míse se zlatou ořízkou lákala k ochutnání barevná mozaika bramborového salátu. Kapřík, který se ještě včera k radosti dětí vesele proháněl ve vaně, čekal v úhledných, do zlatova osmažených  podkůvkách  na podávání.

   Vše bylo jak má být. Manžel ještě zapálil svíčky na kovovém čtyřramenném svícnu,  a my, svátečně oblečeni,  jsme usedli ke stolu. Po slavnostním přípitku jsme se za zvuků vánoční hudby z rádia pustili do houbovky. Před podáváním kapra jsem považovala za nutné důkladně upozornit děti, aby si dávaly pozor a nespolkly rybí kost – a jaké by to pro ně mohlo mít následky. Sedmiletý syn si již s porcí kapra radil sám, ale čtyřleté dcerce zbavil manžel pro jistotu řízek všech kostiček. S chutí jsme se dali do jídla.

   Po chvíli,  z ničehož nic, spustila dcerka srdceryvný pláč - prý spolkla rybí kost a ta ji strašně píchá v krku. Otevřela pusu a já jí nevěřícně prohlížela hrdlo, ale nic jsem tam neviděla. Ujišťovala jsem ji  že tam nic nemá, ale ona nepřestávala naříkat. Co jsme měli dělat?  Rychle jsem ji oblekla do kabátku a manžel s ní chvátal na pohotovost -  naštěstí do nedaleké nemocnice. Netrvalo to dlouho, jen co jsme se synkem uklidili nádobí ze stolu, byli oba zpátky. Pan doktor, který šel na to s pinzetou, prohlásil: „Žádná ryba, začínající angína...“ a předepsal prášky na vypocení s dobrou sirůpkovou medicínou.

   Nakonec ten Štědrý den, tak nemile přerušený, skončil přece jen dobře. Rozsvícené svíčky na stromečku, zapálené prskavky a kupa dárečků dala dětem zapomenou na prožité trable,  a obě šťastně usnuly. Jenom mne trochu mrzelo, že jsem svou přehnanou úzkostlivostí narušila ráz slavnostního večera. Mělo to své dozvuky. Dcerka vinou té „otřesné“ příhody s rybí kůstkou již nikdy nevzala o Vánocích do úst kapra. A jak je mi známo, její averze trvá dosud.

   Dnes jsme již s manželem sami. Obě naše děti slaví Vánoce se svými rodinami a nás o  svátcích jen  navštěvují, ale na ten Štědrý den, který nám tak zdramatizovala domnělá rybí kůstka, na ten vzpomínáme dodnes.

   Přeji vám šťastné, ničím nenarušené Vánoce a pěknou pohodu u štědrovečerního sto.