Řeznický ples

Na řeznický ples, který se měl konat v lednu v kyjovském kulturáku, nás kdysi o Vánocích lákal švagr, tehdy zaměstnanec stavěšické Masny. „Bude to paráda, musíte to vidět... Zábava bude ohromná – výborná dechovka, masa plné stoly, domácí cukroví - šak znáte naše ženské, dobré vínko, pivečko, slivovica, prostě pohoda. Nevymlúvejte se, vstupenky už sú pro vás zajištěné.“ Přemluvil nás a my jsme slíbili, že přijedeme...

Ale co čert nechtěl. Nebylo tenkrát takové spojení mezi lidmi jako dnes. Mobily

ještě neexistovaly, telefon měl málokdo, dopisy šly dlouho... Po Vánocích nám onemocněl synek chřipkou  a my jsme v tom spěchu na milý ples zapomněli, přesněji řečeno, popletli jsme si datum jeho konání. Přijeli jsme až za týden po něm, plesové šaty samozřejmě v kufru.Švagr nás přivítal jaksi rozpačitě. „Jedeme na ten řeznický ples a už se nemůžeme dočkat,“ hlásili jsme ve dveřích. „No, to ste si brzo vzpomněli, na vás je teda spolehnutí “ on na to, „byl už minulý týden.“ Chvíli se kochal našimi protaženými obličeji a pak dodal: „Nemusí vás to ale mrzet - to vám říkám - a hned vám řeknu proč.“ Hluboce si vzdychl a dal se do vyprávění.„Minulú sobotu, ten den, kdy se měl ples konat, byla celá dědina od rána na nohách. Jedni se těšili, druzí jim  záviděli. Ženský chodily celý týden po kadeřnicích a skúšaly si plesové róby, my chlapi sme zase kartáčovali božíhodové kvádra, leštili lakýrky a navlékali sváteční košile s motýlkama. A potom, v sobotu po páté, sme všecí vyšňoření, a navonění, společně čekali na autobus, který nás měl odvézt do Kyjova na ples.

Po 18. hodině se konečně objevil a my, celí natěšení, sme do něho vlezli. Venku se už smrákalo a začalo hustě sněžit. Autobus se rozjel, projel dědinú a chtěl pokračovat v jízdě do zasněženého, umrzlého a neposypaného Stražovjáku, ale jaksi mu to nešlo...  Najednú dostal smyk a zadníma kolama skončil ve škarpě.  Všecí sme z něho okamžitě vylezli, a my chlapi sme se snažili autobus vytlačit zpátky na silnic, ale přepočítali sme se. Ať sme dělali co sme dělali, nehli sme s ním... Ke zklamání našich drahých poloviček, které v plesových róbách a v lakovaných lodičkách temu všemu přihlížely.

Potom kdosi přivolal ze Zemasu  pásový traktor, ale ani ten nám nepomohl - při prvním zabrání se mu přetrhly pásy. Veškerá naša snaha byla marná a my to museli vzdat. Pořádně  naštvaní, zklamaní a promrzlí jsme se v té chumelenici  vrátili pěšky dom.  A jak to potom kdo řešil - nevím...  Já sem zalezl do sklepa a seděl  sem tam u bečky jak pavúk až do půlnoci. Ale to vám říkám - tolik ku...,  co tam padlo - při té marné snaze vyprostit teho neřáda z té škarpy, jsem v životě neslyšel...“
Pak přinesl litrovku frankovky a ještě chvíli jsme tu nemilou příhodu zapíjeli. Nakonec jsme mu museli slíbit, že se zúčastníme plesu, který se bude konat za rok - v tomto čase...  K tomu už ale bohužel nedošlo. Člověk míní, ale pánbůh mění - jak se říká.  Tedy kvůli události, s kterou nikdo z nás nepočítal... 

A tak nám zbyla jen vzpomínka na jadrné vyprávění o jedné nevydařené cestě na masňácký ples.