Provence, krajina malířů (1)

Kdyby mi někdo na začátku našeho rozhodnutí zúčastnit se zájezdu  do Provence sdělil jak komplikovaný bude jeho začátek, snad bych  si to i rozmyslila. Naštěstí se nikdo  takový  nenašel. 

Poznávací zájezd, který anoncovala jedna přerovská cestovní kancelář, zahrnoval několik zajímavých míst a měst jižní Francie - Avignon, Arles, Aix, Cannes, Nice a na závěr knížecí stát Monako  s  městem Monte Carlo. Termín byl přijatelný - konec června. Manžel s tím souhlasil, cestuje rád a v těch místech ještě nebyl...

Začátek zájezdu, jak jsem již pravila, nebyl jednoduchý. Na autobus do Přerova nás měl po ránu dopravit řidič, vyslaný cestovní kanceláří. Podle dohody  jsme na něj čekali ještě se dvěma zlínskými turisty u zlínského zimního stadionu, ale on  ve stanovenou dobu  nepřijel. Po půlhodině marného čekání jsem do cestovky zavolala. Sdělili mi, že řidič, co pro nás měl přijet, bohužel utrpěl úraz, leží v nemocnici, a  pro nás prý  tedy přijede šéf cestovky. Mezitím autobus již vyjel  a byl na cestě do Brna, kde měl přibrat další účastníky zájezdu. Nakonec všechno  dobře dopadlo,  autobus jsme přece jen dostihli - na trase mezi Brnem a Mikulovem, a my mohli konečně usednout na naše rezervovaná sedadla...

Pokračovali jsme směrem k hranici a po jejím přecho du  jsme uháněli  dolnorakouskou krajinou s jejími úhlednými městy a vesničkami. Částí Itálie jsme projeli až po setmění a hraniční  přechod do Francie jsme téměř nezaznamenali - tak rychle to  proběhlo.

Naše první ranní francouzská zastávka byla u  Pont du Gard.  Tento  vysoký, rozměrný aquadukt se zde  zachoval  z doby římského osídlení. Jižní Francie má svou bohatou „římskou historii“, vždyť i název Provence je odvozen od  slova  „provincie“.  Kamenný  aquadukt se široce rozpíná nad hlubokým údolím  s pozůstatky kamenolomu, s jezírkem a poněkud zchátralou, zřejmě  správní budovou.

Cestou směrem na jih byl našim dalším zastavením proslulýAvignon se svým památným, opěvovaným avignonským mostem a nad ním majestátně se tyčícím komplexem církevních budov se gotickou katedrálou. Ve středověku  (ve 13. stol.), byl vybudován jako  sídlo tehdejšího  francouzského vzdoropapeže Klimenta. Ten byl prý učitelem a přítelem našeho „otce vlasti“, krále Karla IV., který  byl za svého  mládí ve Francii vzděláván.

Pokračovali jsme do města Arles, které je pro mne spojeno    s

osobností velkého holandského malíře impresionismu, Vincenta van Gogha.  Prožil zde své nejplodnější, ale bohužel  i  závěrečné tvůrčí  období. Miloval krajinu jižní Francie plnou slunce a kontrastních stínů, a vytvořil zde spoustu malířských děl - i své  poslední otřesné plátno Obilné pole s havrany, po jehož dokončení ve svých 37 letech  tragicky zahynul. Vincent van Gogh  byl za svého života nepochopen, neprodal ani jediný obraz. Dnes mají jeho obrazy milionovou hodnotu. Žlutý dům v Arles, ve kterém měl se svým přítelem Paulem Gauguinem ateliér, byl bohužel za války zasažen a zbourán. Ale později zde byla postavena jeho věrná replika, ve které je i  kavárna nesoucí umělcovo jméno. V zahrádce před Žlutým domem  jsme si vypili kávu a zakoupili i několik barevných reprodukcí tohoto místa,  které malíře tolik inspirovalo.

Město  Arles se chlubí také další zajímavostí z jeho „římského období“,  koloseem. Není tak velké jako to v Římě,  ale přitahuje zájem turistů i svým umístěním, poblíž arlesského náměstí.

Málem se již stmívalo, když jsme dospěli do dalšího města  malířů,  Aix.  Zde prožil své mládí   slavný francouzský malíř 19. století, Paul Cezanne. Jeho malířská tvorba přesahuje období impresionismu a stává se zakladatelem  a vzorem moderního malířství. Jeho malířské  dílo je velmi  rozsáhlé. Pocházel ze zámožné rodiny, byl finančně zajištěný, a proto se mohl malířství plně věnovat. Po celý život ho mimo jiné inspirovala krajina s horou Sainte - Victoire, jež dominuje městu Aix. Namaloval ji prý nejmíň třistakrát. Kolem této uhrančivé hory jsme několikrát projížděli po  dálnici.

Aix je starobylé město s historickými domy, s úzkými uličkami a katedrálou. Jeho hlavní ulice, obklopená z obou stran platany, působila velmi sugestivně. Jejich jarně ořezané větve se v zapadajícím slunci  podobaly rozžatým svícnům. Nahlédli jsme i do městského parku  s alejí vysokánských  listnáčů, jejichž propojené koruny se proti nebi spínaly v nádherný modrozelený tunel. Stáří stromů bych odhadla nejmíň na 200 let, protože se prý vyskytují i na obrazech Cezannových.

Málem se setmělo  když  jsme dorazili na místo našeho ubytování v menším hotýlku, do městečka, jehož jméno  si nepamatuji.   Byli jsme tak utrmáceni, že jsme po večeři   okamžitě zalehli a usnuli. Po ránu jsme si prohlédli jeho okolí. Zaujaly mě zejména  vinice se silnými  nízkými kmeny a rozčepýřenými „hlavami“ plnými drobných zelených střapců hroznů, slibujících pop dozrání bohatou úrodu. Vinice jsou  vysazeny na rovině a jednotlivé řady „hlav“ jsou od sebe  vzdáleny natolik, aby mezi nimi mohl pohodlně  procházet i kůň s pluhem, nebo jiným zemědělským zařízením…  

Pokračov