Nicotná úvaha o jménech...

Každý máme nějaké křestní jméno, které nám kdysi vybrali rodiče, na rozdíl od příjmení, které  je nám (většinou) od narození dáno. A ať  se nám už líbí nebo nelíbí, jsme na ně zvyklí, patří k naší osobnosti. 

Představte si ale, jakého překvapení se dočkala jedna moje známá, když si v patnácti letech přišla vyřizovat občanský  průkaz. Dozvěděla se tam, že se nejmenuje Jaroslava,  ale Jaruška. Protestovala proti tomu, nacházela se zrovna v období dívčí puberty  a na takové věci byla obzvláště citlivá… Dokázali jí ale, že její pravé křestní jméno je skutečně Jaruška -  v matrice to tak stálo  černé na bílém.

Jak se to mohlo stát? Po podrobnějším pátrání a „výpovědi“  dosud žijících svědků to bylo asi takto. Původně bylo domluveno jméno Jaroslava, ale když ji kmotřenka při křtu držela na rukou a starý pan farář prováděl obřad, potichu se zeptal - „a jak se bude děvčátko jmenovat?“ Kmocháček, který stál za ní, prý řekl - Jaruška... Pan farář  to pak  svědomitě a zodpovědně zapsal do svých lejster - a tak se to dostalo i do matriky. Moje známá si pak toto jméno nechala později změnit na Jaroslava, ale když ji dnes někdo osloví zdrobnělinou Jaruško, nijak jí to není proti mysli ...

Kurióznější příhodu nám vyprávěl dědeček. On pocházel z Valašska, z údolí D... u Vsetína. Odedávna tam žila na samotě v dřevěnici  rodina se zvláštním jménem - Sralovi. Lidé v dědině tomu byli přivyklí a nepřipadalo jim na tom nic divného. Až na jednoho z jejich synů, Cyrila, který, přicházeje do mládeneckých let, měl s tím problémy. I když to byl ogara pohledný, žádná si s ním nechtěla kvůli tomu příjmení začít. Rozhodl se tedy,  že si ho  změní - a  to  na  jméno   Šťastný.

No, mezi námi, nejšťastnější řešení to zrovna nebylo… Jen co to vyšlo ve známost,  začali ho všichni  nazývat  Šťastný Srala - a tak mu to zůstalo. Zvyk je, jak známo, železná košile. Později se přece jen oženil, opravil si chalupu po rodičích, a měli, jak bývalo tehdy na Valašsku zvykem,  se svojí  ženou  hodně dětí a později i vnoučat.  

Dlouho byla  tato chalupa na samotě „u Šťastných Sralů“ obývaná a nikdo z místních se tomu  přízvisku  nedivil…  Vždyť, podle mne, nezáleží ani tolik na jménech,  jako na  lidech -  jací jsou - a jak se chovají k druhým.  A to platí i o šťastné rodině  Šťastných v  osadě D…  na Valašsku  u  Vsetína.                                                         

Poněkud oslím můstkem se dostávám k této  poznámce: V dnešní době je tato úvaha víc jak aktuální, protože kde kdo (z nás) si každou chvíli mění své jméno - a to nejen to  křestní, ale i příjmení. Patrné je to zejména  na některých diskusních webech. Svá  pravá jména nahrazují- (nebo skrývají?) pod tak zvanými NICKY. Nejsem si jista, jestli ten výraz nevznikl od slova NIC. (Nicotný?) Mám ale  dojem  že už máme leckde přenickováno… Co s tím? Nic. Jak to přišlo, tak to zase odejde…

Pravda ale je, že masky, škrabošky (a nicky) zakrývající pravou tvář jejich nositele  patří na maškarní ples, nebo na karneval. Teď je  zrovna sezona…

P.s.: Omlouvám se za to neslušné slovo ve jméně, tak to ale bylo... :-))