Nezvaní hosté...

"Host do domu - Bůh do domu, " - anebo čagan do ruky? Nebojte se, nebudu vás tady obtěžovat úvahou o imigrantech, toho je všude víc jak dost...  

Dopoledne, při vaření oběda, vletělo něco oknem do kuchyně a začalo to špacírovat po podlaze. Myslila jsem si, že je to nějaká včelka,  ty mám odjakživa  v úctě, a to nejen kvůli medu, ale i kvůli jejich  píli a pracovitosti.  Byla to ale  vosa. Tu žlutou, pruhovanou potvůrku kvůli její všetečnosti  ráda nemám, protentokrát jsem jí ale velkomyslně darovala život. Dokonce jsem jí  pomohla oknem  vyletět ven, na vzduch.    

Z dětství a mládí,  prožitých  na venkově,  jsem zvyklá na různé nezvané hosty, kteří se otevřenými okny vloudí do domu a pak se přiživují na cizím…  Není se jim ale co divit, každý dělá co umí, ani  my, lidé, nejsme jiní...  Žádný  živočich, vhodný ke konzumu, ať už dvounohý, čtyřnohý, nebo i beznohý (s ploutvemi),  není si před námi, lidmi, jistý...  

Ale vraťme se k té „boží havěti." Dříve, za mého dětství,  bývalo v oknech venkovských chalup plno barevných muškátů, které svou „osobitou,  pronikavou  vůní“ odpuzovaly mouchy.  V sednicích zase  visely od stropu mucholapky, sladké a lstivé  lákadlo. Ty mucholapky, zdá se,  už zcela vymizely -  spolu i s otevřenými kompostovými jámami, hnojáky,  které bývaly přirozenou venkovskou  muší „množírnou.“

V červenci, v době dozrávání meruněk, broskví - a zejména  hrušek, bývalo trápení s dotěrnými vosami, které lákalo  vše sladké, zejména povidla, marmelády a džemy.  Kdysi mi u sousedů nabídli beleše - dva smažené vdolky slepené k sobě meruňkovou marmeládou…(Neplést si s  B-koblihami...) S chutí jsem se do nich zakousla  a když  jsem byla asi v polovině, koukám,  že  z té zbývající slepené půlky se třepou nožičky rozpůlené a mnou z části  snědené  vosy… Ta se tam, nešťastnice, přichomejtla, a tím druhým přilepeným belešem tam zůstala uvězněna… Ach jo... Ty dobré  belíšky jsem  samozřejmě nedojedla, nějak mi přestaly  chutnat…

Občas něco podobného zažíváme na  chatě, nebo na naší venkovské chalupě, kde se  se sourozenci a jejich rodinami scházíme  zpravidla v létě.

Oběd tam vařím  v kuchyni,  ale  maso  peču obvykle  v remosce  na verandě. Kdysi jsme si na louce před chalupou udělali táborák, opékali jsme špekáčky, popíjeli  vínko a povídali si. Po setmění dostal  kdosi z nás  chuť na studená  kuřecí stehýnka.  Přinesla jsem je tady na talíři, a tam, u ohníčku, jsme si na nich  s chlebem a okurkou pochutnávali.  Dvě z nich, která  nám zbyla, jsem potmě vrátila k těm, co zůstaly na verandě. 

Ráno jsem nevěřila svým očím, zbylé dílky kuřete  byly  v remosce obsypané černými mravenci…Ti lumpíci  si udělali na zdi  cestičku  a po ní docupitali zvenčí na verandu - a odtud do remosky s masem. Byli tam určitě  i  v noci,  nikdo  z nás si jich  ale  v  té tmě u  ohníčku nevšiml.…(Nikomu  jsem  o tom tehdy samozřejmě neřekla, nechtěla jsem  kazit náladu).

Pravda ale je,  že podle chuti  to tenkrát nikdo  nepoznal -  ti černí  neposedové chutnali úplně stejně jako maso z upečeného  kuřete...  A jak se říká:  „Člověk prý opravdu neví z čeho ztloustne,“ a také prý „dobré prase, všecko spase..." Dobrou chuť... :-)