Není nad babičku, dobrou kuchařku...

I když máme téměř naproti supermarket s regály plnými prý nejčerstvějšího masa, raději ho kupuji v soukromém řeznictví U Singra, které je od našeho domu o  několik kroků dál než ten Lidl…  

Minulý  čtvrtek jsem se tam vydala. Já tam totiž vždycky jednou za měsíc, po důchodu, dělávám větší nákup – kousek jater, tři ledvinky, vepřová žebra, po půl kile krkovičky, bůčku a kotlet, hovězí kosti na polévku, nějaké uzené. A zrovna před vchodem do prodejny nabízelo černé reklamní áčko uzené vepřové, čerstvé křížové kosti. Ty opravdu kupuji ráda, protože jsou uzené tradičním způsobem, a je na nich pěkný kus chutného, voňavého masa.

Do prodejny ráno  přivezli nové zboží, bylo tam  dost lidí, a když jsem se  konečně dostala k pultu, vybrala mi  prodavačka z hromádky uzeného přesně takový kus  masa,  jaký jsem si přála. Ani velký, ani malý, přesně takový, jaký se mi vejde do červeného polévkového  hrnce. Když mi ho podávala, paní, stojící za mnou si křížovou kost koupila také. Pak ji zaplatila a odešla z krámu,  zatím co já jsem si rovnala svůj  poměrně velký  nákup do pojízdné nákupní tašky. Tu si beru s sebou jen při větších nákupech...

Když jsem vyšla z prodejny, ta starší, prošedivělá paní, co stála za  mnou, tam na mne čekala, a ptá se: „Paní, co budete dělat s tou křížovou kostí?“ „No, přece dám ji vařit, bude z ní dobrá polévka. A až bude maso měkké, vyndám ho a  chvíli ho  přepeču v remosce,  tak bude ještě chutnější. A k tomu uvařím kysané zelí a knedlík.“ „Tak jo, ale já nemám remosku,“ praví ta paní. „No, tak to maso  na chvíli strčíte do trouby – tu snad  máte…“ Přisvědčila, že má. „A co dáváte do té polévky kromě masa?"  „No  přece cibuli, česnek,  zeleninu, koření a  kroupy.“ „Já mám ráda  v  uzené polévce brambory…“ "Já také někdy, ale když mám kroupy, dám do ní kroupy - manžel je rád.“ „Ale ty kroupy se prý vaří dlouho..." „To víte, že jo, já si je vždycky uvařím dopředu a dám je zamrazit do ledničky. “

„Víte, paní, já budu přes víkend hlídat vnoučata, tak jim to uzené uvařím. A budu jim také péct sváteční koláče s tvarohem. A chtěla jsem se vás zeptat. Co dáváte do tvarohu?“ „No přece vejce, cukr, rozinky, máslo, lžičku rumu – a také maličko pudingového prášku, aby z buchet nevytekl.“ „Do tvarohu se dává máslo?“ „No samozřejmě, jinak by byla tvarohová náplň moc suchá,“ „Víte, já mám od kamarádky príma recept na koláčové těsto bez kvasnic, z půl kila mouky. A mají se do něho prý dát čtyři  žloutky a sklenka oleje - není to moc?“  „To není, pokud je chcete mít dobré, ale já tam dávám i máslo."  „To chci – a víte, já mám v Brně syna,  on je moc hodný, už mi koupil tvaroh a rozinky, jenom ten rum si vezmu z domu. Víte, já jedu ty vnoučata hlídat až do Brna  a povezu s sebou hodně  věcí -  a teď hlavně i tu uzenou křížovou kost... Anebo, víte co?  Já tu kost raději nechám doma, uvaříme si ji s manželem - a vnučkám usmažím rybí filé...“ „Jak jsou staré vaše  vnučky?“ „Jedna má čtrnáct a druhá jedenáct - a mají mě moc rády. A chválí mě všichni, celá rodina - syn i snacha, jak prý jsem  výborná kuchařka.“ „No vidím,  že to opravdu jste... Hlavně ať vám těsto na ty sváteční koláče dobře vykyne – a nezapomeňte dát do tvarohu máslo.“ „Já tam dám stellu - a kvasnice do těsta dávat nebudu, to se tam přece podle toho receptu dávat nemá...“

Těsto na koláče bez droždí? Tož to mě  udivilo, ale protože jsem pospíchala neřekla jsem už raději  nic...  Rozloučila jsem se s ní a popřála jí ať se jí všechno podaří  a  víkend s vnučkami si hezky užije.  

Ach jo... Není nad to mít hodnou babičku - výbornou kuchařku. Až ji zase v sámošce potkám, zeptám se jí, jak se  jí  ty její sváteční koláče bez kvasnic povedly...