Není mysliveček jako Mysliveček

    Mezi důležité aktivity mého důchodového věku patří i dílčí povinnosti při výchově vnuků.  Pro jednoho z nich, druháka Davida, chodím pravidelně jednou týdně do školy, pak jej vedu do „kytary.“ Pro kytaru musíme ale napřed k nim domů.  Na zastávce trolejbusů mě pravidelně připravuje o drobné, které utrácí v blízkém novinovém stánku.

   Posledně to byl ale trapas. „Babi, prosím tě, chtěl bych si něco koupit.“  „Tady máš desetikačku, kup si žvýkačku. „Babi, já bych chtěl dělbuch.“ Tomu  přání se nedivím, je doba předvánoční, Silvestr je za dveřmi."  „Dej pokoj, na nic takového ti peníze nedám.“ Nenechal se odradit, přemlouval, žadonil, až dosáhl svého… Za chvíli se vrací zpět i s desetikačkou.   „Prosím tě, babičko, kup ho sama.“  Jsem měkkosrdcatá, svolila jsem. Až při nákupu té nevinně vypadající věcičky, kdy dostávám od prodavače informaci jak mám „dělbuch“  odpálit, mi dochází, že ho klukovi nechtěl prodat.

   Při tom vysvětlování se náhle ozve za mými zády: „Paní, běžte do pr…e,  co kupujete děcku takovou blbinu, kupte mu raději knížku.“ Otočím se. Rozhorlená slova patří člověku v mysliveckém, zelený klobouček se sojčím pérem má povážlivě na stranu... Vyvedl mě tak z míry, že jsem nebyla schopna odpovědi. Za pohoršivých  pohledů ostatních čekajících  jsme se i s Davidem  provinile odšourali  do rohu zastávky.

    „Vidíš, Davide, to jsem si to slízla. Nevyměníme ten dělbuch raději za něco rozumnějšího?“ Nepřistoupil na to - a já se s ním nechtěla přít a tím vzbuzovat další pozornost.

   Cestou domů ho však přece jen hryzalo špatné svědomí. „Babi, neřekneš tatínkovi, že jsem tě na ten dělbuch přemluvil? Nebo, víš co? Řekni mu, žes ho koupila dědečkovi k narozeninám. Má je příští týden...  Anebo - neříkej mu aspoň o tom myslivci. Myslíš, že by to bylo lhaní? Lhát se nesmí nikdy? Ani trošku?“  No, co vám mám povídat, najednou to byl jeden velký problém…

   Přišli jsme k nim domů, popadli noty a kytaru a hurá do „kytary.“  Dnes byl Davídek kupodivu mimořádně snaživý, paní učitelka ho pochválila, dostal dokonce i obrázek s mravenečkem. Při odchodu se chlubím paní učitelce, že jsem si koupila nové cédéčko, Myslivečka. David kulí oči: „Babi, proč si kupuješ myslivce, když ti říká taková sprostá slova? „Hochu, myslivec a Mysliveček je rozdíl. Ten druhý, skládal krásnou hudbu,  byl to přece „Božský Čech.“  (Na toho  třetího Myslivce, v "láhvi s lidskou tváří,"  jsem si naštěstí nevzpomněla).

   A jak  to nakonec dopadlo s tím nešťastným dělbuchem? Zeť ho  po návratu z práce  odborně „zlikvidoval“ na hřišti  před panelákem. David a jeho mladší bratr Peťa to nadšeně pozorovali  z balkónu. Dopadlo to tedy dobře, ale přesto vám radím: "Nekupujte dětem dělbuchy, kupte jim  raději knihy. Je to výchovné - a vyvarujete se zbytečných trapasů."

Pan myslivec měl pravdu.    

(Pozn.: Dělbuch v tomto případě znamenal rachejtli).