Něco o domácích zabíjačkách

Vzpomínka na domácí zabíjačky, které se u nás již  pomalu stávají minulostí... Odehrávaly se  v každé vesnické chalupě  s menším   či  větším hospodářstvím. Doba mezi Vánocemi a masopustem byla  typickým obdobím zabijaček... 

"Když nastane mrazivé zimní období, vzpomenu často na naši poslední zabijačku. Právě tehdy bylo zabíjení našeho posledního vepříka skutečným rodeem. Prase bylo zdravé, řezník nemocný. Sotva mu přiložil pistoli na čelo a zmáčknul kohoutek, kulka vyletěla a sjela po čelní kosti nebohého zvířete. A pěkně ho zdivočila. Prase kvičelo, až si chudák maminka utekla schovat hlavu pod peřinu – bylo jí pašíka líto. Vždyť co se kolem něj denně naběhala, škrábala ho za ušima, povídala si s ním. Já jsem teď pobíhala podle rozkazů řezníka – dones mísu na krev, přines šrot, ať se pašík uklidní...
Nahlédnu do chléva a co nevidím? Jeden bratr na žebříku u stropu, druhý na betonové zídce u chlévka, řezník se tváří bezradně a prase mezi nimi lítá jako střelené. Však také střelené bylo, ale špatně. Nalákáno na šrot, pustilo se hladově do jídla. Nechalo se ode mne    i poškrábat na hlavě, ale jakmile se přiblížil řezník, začalo opět zběsile pobíhat. Ani druhá rána se nepovedla, snad se v té flintě vzpříčila kulka či co. A tak prase řádilo, bratři se strachovali, maminka bědovala, prostě hrůza.
Potom někdo navrhl uvázat ho za zadní nohu a když na něj klekneme... Ono se to dobře řekne, ale hůř provede. Na Tondu útočilo prase čelem, Jarkovi šlo po nohách, řezník se po něm oháněl pantokem a div že neublížil Tondovi. Ten to nakonec zachránil. Svalil se na pašíka, Jarek přilehl a řezníkovi nezbylo nic jiného, než sprovodit vepříka ze světa. Ze všech se pot jen lil a já přitom míchala teplou krev na jelítka. Není to vždycky se zabijačkou jednoduché...“
Tolik z jadrného  vyprávění mojí kamarádky Lidky,  bývalé  učitelky biologie, která si zavzpomínala na jednu  z posledních zabijačku  u nich,  na  Valašsku…      

Tento způsob domácí porážky by se dnešním ochráncům zvířat určitě nelíbil. To zabijačky u nás doma v N... na Kyjovsku  probíhaly docela jinak - bez problémů. „Náš řezník“, pan Oldřich S..., dejž mu pánbůh věčnou slávu, byl člověk na svém místě. Ten měl „zabíjačkovou akci“ od začátku až do konce dobře promyšlenou a zorganizovanou.  Hned po ránu nás všechny postavil hezky do latě a každému určil jaká bude jeho povinnost. Zabijačka pak proběhla jako na drátku - a již brzy po poledni bylo hotovo... Kouřící jelita a jitrnice byly vzorně naskládány v regálech, pásy tlačenek se chladily na betonové dlážce v komoře, polévky - ovarová i bílá, spolu se zabijačkovou omáčkou, čekaly v hrncích a konvicích na roznášku, do zlatava vyškvařené škvarky voněly v mísách, bělostné sádlo tuhlo v desetilitrových sádelňácích. Hladové sýkorky se na zápraží zuřivě praly o odřezky z vnitřností, pověšených na hambalkách.

A náš pan řezník již seděl spokojeně v kuchyni - a tam při jídle, které se skládalo na jeho výslovné přání vždy jen ze zabijačkové polévky a nějakého lepšího moučníku, vedl řeč... Většinou se mnou, já jsem byla k tomu určená. Zatím co ostatní „opíchači“ uklízeli na dvoře, čistili řeznické nástroje a chystali výslužku, my dva jsme probírali aktuální události politické, společenské i rodinné. Závěr zabíjačkové akce jsme pak všichni společně stvrdili štamprlí slivovice.

Násedlovský řezník, pan Oldřich S..., byl skutečným mistrem ve svém oboru. Po celá léta, co nám chodil dělat zabíjačky, se nestalo, že by se mu něco nepovedlo - že by něco přesolil nebo špatně ochutil. Měl to v krvi, vždyť i jeho otec, a snad i dědeček, byli řezníci. A proto mu dnes věnuji tuto malou vzpomínku..

Dnes je to již minulostí. Žijeme ve městě, stará chalupa po rodičích nám slouží k občasným návštěvám  a k rekreaci), a domácí zabijačku nám připomínají leda jelita a jitrničky z blízkého řeznictví. Tam  si také měsíc co měsíc  tradičně kupujeme,  hlavně v sezónním zimním  období,  dvě kila  syrového sádla, z kterého si doma  škvaříme  domácí škvarky. Když k tomu přidáme i kousek  vepřového bůčku, získáme i chutné škvarky masové, tak zvané " ředitelské". Při konci škvaření do rozškvařeného sádla  přidáváme trochu mléka, aby chytly pěknou zlatavou barvu… Někdy si objednáme i mozeček a "droby" (játra a ledvinky) a uděláme si  zabijačkovou mozečkovou  máčku, takovou, jaké se dělávala (a dosud dělává)  na Kyjovsku…

Kdo  domácí zabijačky zažil, nezapomene na ně. Kam  se na ně hrabou různé delikatesy – nad domácí zabijačky opravdu není…
Kilo sem - kilo tam... Vegani – a ostatní škarohlídi,  týrající svá nebohá hladová těla různými  dietami, nezáviďte. :-)

Pozn.: Známé rčení „hodně opíchačů, málo prejtu“
se vztahuje k domácím zabijačkám - a nejen k nim…