Naše andulka Adélka

Znáte to. Mít nějaké zvířátko v domě vyžaduje lásku a trpělivost. Vždycky jsem tvrdila, že pokud člověk bydlí v činžáku, měl by mít jen takového tvora, který nebude obtěžovat další spolubydlící. 

Přesto jsme tam měli několik roků krásného "ovečkového"  pejska, bedlington terriera, fenečku  Bellinu, nikdo v domě neměl námitky. A i když jsme ji zpočátku nechtěli, prosadila si ji naše dcerka a když Bellinka později odešla “do psího nebe“, dlouho jsme pro ni truchlili.

Pak si naše mladá rodina na přání vnuků pořídila papoušky vlnkované - andulky, a když si později sami pořídili pejska Ketynu  a  klec s andulkami jim přestala v malém bytě  vyhovovat, oba ptáčkové našli azyl u nás. S manželem jsme si na ně zvykli a oba  se po dlouhou dobu, téměř třiceti let,  stali součástí  naší rodiny. 

Někdy jsme měli  páreček - andulky dvě, jindy, když jedna z nich osiřela, andulku jednu. Momentálně máme, z téhož důvodu, andulku jen jednu,  Adélku, která nám dělá milou, štěbetající  společnost. A pokud  k nám zavítají naše malá pravnoučátka, první zájem projevují o ptáčka v kleci. Dokonce nám jedna z nich, tříletá Natálka,  přidělila   přízviska. Já a i manžel jsme pro ni „babička  a dědeček Píp". Jiný její dědeček,  který bydlí blízko vysílače místně nazývaný  maják, je pro ni  „děda Maják", další , co má doma kocourka Matýska,  je zase "dědeček Mates" a tak podobně).  

 Ale znáte to, jak už to s  každým živým tvorečkem bývá. Někdy jen těší, jindy i trochu zlobí. Například naše andulka Adélka si svého času zvykla oškubávat ze stěny tapety, stále jsem je musila přelepovat, ale kupodivu už ji ta mánie přešla. To když jsme ji poblíž klece rafinovaně nastražili kousek potapetované lepenky, na kterou pak zaměřila svoji pozornost...

Po dobu, co andulky v bytě chováme, máme s nimi spoustu zážitků Poslední z nich  se stal krátce po Vánocích. Andulky jsou velmi společenská chytrá a  učenlivá zvířátka, některá se naučí i  lidská slova, když se jim často opakují.  Ovšem pokud jsou chovány jednotlivě. Pokud jsou chovány ve dvou, spokojí se jen s vlastní společností, o tu lidskou zájem neprojevují.

Mají jen jednu chybu – nedostatek orientace. Když vyletí z pokoje a octnou se  pro ně na neznámém místě, netrefí zpátky. Máme s tím zkušenosti. To  pak musíme přinést jejich klícku, postavit ji někam poblíž, chovat se tiše, a čekat až si jí andulka všimne a sama do ní vletí. Jinak zůstane sedět někde ve vedlejším pokoji až do rána. A když náhodou vyletí ven z otevřeného okna - už se nikdy nevrátí.

Poslední příhoda  andulkou Adélkou se mi stala nedávno, krátce po Vánocích. Andulka za mnou vyletěla do protější místnosti, do kuchyně, usedla na garnýž, a zůstala tam sedět.  Protože dveře obou  místností jsou proti sobě přes chodbičku, snažila jsem se andulku klepáčem  na koberce nasměrovat  tak, aby vletěla nazpět do místnosti s klíckou, ale nedařilo se mi. Vyděsila jsem ji, a ona sletěla  za lednici, odkud se ozýval její šramot. Koukám ale, že za chvíli ze svého úkrytu vylezla,  podlezla pod stolem a sedla si  na židli.  Snažila jsem se ji polapit, ale znovu jsem ji vyplašila - vyletěla nahoru a zase zapadla za  ledničku. Tentokrát tam, šibalka, nešramotila, seděla tiše jako  pěna. Vzala jsem si baterku a prohledávala okolí ledničky - i  za ní, ale neviděla jsem ji. Pak  se vrátil manžel, hledali jsme ji oba, ale marně. Po milé Adélce ani vidu, ani  slechu, až a jsem měla obavu, že si snad ublížila, a někde tam dole leží bez života.

Mělo to  ale  šťastný konec. V tom našem tichém „truchlení“ najednou  zvědavě vykoukla ze svého úkrytu, přeletěla těsně kolem mne - a frnk - rovnou do vedlejší místnosti na  klícku. To bylo radosti...