Na závěr letošní dovolené

ještě jedno konstatování a ohlédnutí do minulosti - vzpomínka ne naši cestu do Holandska. Pomalu končí srpen a tím i  doba  prázdnin a dovolených,  letos dost „ccvidově“ komplikovaných... .   

My s manželem se již daleko nevydáváme, nám stačí podívat se do některých ,, krásných míst u nás doma, ale naši „mladí“ si o dovolená  cestu do zahraničí nenechají ujít. Ale i to má své problémy.  V sobotu  se ale  u nás zastavil náš nejstarší vnuk  s dcerkou a postěžoval si: „Babi, slíbili jsme dětem, že se letos podíváme k moři, chtěli jsme jet do Itálie, ale byla červená, a tak jsme se rozhodli, že poletíme do Bulharska, které bylo v tun dobu „zelené.“  Objednali jsme si to a zaplatili, zítra máme odletět do Burgasu, a dnes se  najednou dovídáme,  že  Bulharsko také celé "zrudlo." Říkám mu „no vidíš, kdybyste si zařídili dovolenou, někde na Macháči, nebo Lipně, neměli byste problém." „Babi, s děckama je to nejlepší na pláži u moře, hrají si v písku a my od nich máme na chvíli klid... “  No asi má pravdu – přeji jim to  i dětem, moře je pro nás pro všechny vzácné.  V neděli se k němu vydali, odletěli, a dnes již poslali fotografie z pláže.  Vidím, že si to tam hezky užívají.   

Vzpomněla jsem si na naši dovolenou s dětmi u Balatonu, který nám kdysi nahrazoval moře - i když to úplně nebylo ono. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme v létě roku 1989 dostali konečně povolení vycestovat na „západ,“ přesněji řečeno do Nizozemí. Měli jsme tehdy našetřeny nějaké peníze v tzv. tvrdé měně, které si manžel ušetřil z diet na služebních  cestách, kam jezdil občas na servisy nebo na strojírenské  výstavy. On se občas někam "ven" dostal, kdežto  já  jsem  za totáče tu možnost neměla.   

Když jsme tedy konečně to povolení dostali, rozhodli jsme se, že tam vycestujeme autem, ale v tu dobu jsme bohužel žádný automobil  neměli. Náš obstarožní žigulík žigulík, značně opotřebovaný, rezivěl,  za pár grošů jsme ho prodali  známému  na vesnici, aby s ním jezdil na pole. Chtěli jsme si koupit jiné  slušnější auto,  například lepší škodovku  Formana, ale to bylo na dlouhé pořadníky.  Až se najednou v reklamách objevilo šikovné malé autíčko podobné francouzskému Citroenu, která nebylo na pořadník, ale při dodání do prodejny na ně stávaly dlouhé fronty. Po delší době se nám ho podařilo koupit,  i když ne červené, jak jsem si ho přála, ale bílé. No, koupě autíčka oltcit  nebylo pro nás žádné terno, dost  zlobilo,  časem jsme se ho zbavili a koupili jsi jiné, ale v té době jsme mu byli rádi. (I když se dnes  divím, že po  pozdějších špatných  zkušenostech s ním jsme to tenkrát riskli a troufli si s ním, docela zánovním, podniknout  tak dalekou cestu do zahraničí.  (I když na hranicích v kempu v Rozvadově,  bylo tehdy obdivováno enderáckými řidiči přijíždějících  tam  v trabantech).  

Ale kupodivu – ten náš bílý  oltcítek zvládl jízdu do Nizozemska,  i po jeho dálnicích,  docela dobře,  bez poruchy se pohyboval  mezi mohutnými kamiony i silnými auťáky všech tehdy vyhlášených západních značek. Po  dobu naší holandské dovolené  najel 4200 kilometrů  bez problémů – a jen jedenkrát  nás přivedl do rozpaků. Bylo to ve známém nizozemském městě sýrů  Alkmaaru. Manžel zaparkoval, zapomněl zhasnout světla, zašli jsme si prohlédnout  město a když jsme se pak k němu vrátili a chtěli pokračovat v jízdě, mělo úplně vybitou baterii.  Při startování to v něm jen škytlo - a ani rána.  Roztlačit ho nebylo možné, žádný kopeček na dohled, všude kolem rovina jako dlaň.  V největší nouzi manžel otevřel kufr - a ejhle, náš zánovní oltcit měl v kufru kliku,  na kterou jsme  úplně zapomněli.  Strčil ji do motoru, párkrát s ní zatočil – a nastartoval. To bylo radosti!

Ale vrátím se na začátek naší jízdy přes hranice. Po podrobném  prohlížení dokladů  našimi v celníky a policií jsme přejeli hranice, očekávali jsme podobnou proceduru i na nizozemské straně,  ale byli jsme mile překvapeni. Celník se ani neukázal a nizozemský policajt se na nás je n usmál a mávl rukou - ať pokrčujeme v jízdě. 

Hned na prvním dálničním odpočívadle jsme zastavili že posvačíme. V místním bistru jsem si jako první věc koupila sluneční brýle, samozřejmě ta nejlevnější jaké  tam měli. Pak jsme se rozjeli po dálnici do vnitrozemí. Po chvíli  jsem ale zjistila, že ty moje vzácné, fungl nové  sluneční  brýle,  postrádám. Nesměle jsem to naznačila manželovi s tím,  že jsem je asi zapomněla na lavičce, na které jsme svačili. On sice velmi nerad, ale nakonec se přece jen nechal přesvědčit abychom se pro ně vrátili. Vrátili jsme se – několik desítek kilometrů nazpět – ale nebyly tam.  Po podrobnější prohlídce auta jsem pak zjistila, že zůstaly v automobilu,  zasunuly se mez sedátko a opěradlo našeho  oltcitu.  Ach jo... 

Nizozemsko jsme procestovali křížem krážem,  naši přátelé se  divili, že sami tam sice žijí už řadu let,  ale  do některých míst, která jsme my navštívili, se ještě nikdy nepodívali. (Nastudovala jsem si je podle holandského bedekru). Navštívili  jsme Eindhoven, Amsterodam,  Hertogenbosch, Naarden, Haag, „miniholandsko“ Madurodam,  Scheveningen, Delft, Alkmaar, Harlem  i proslulé nizozemské hráze  na Haringfnlietu. Počasí nám přálo - a oltcítek se činil... (Fakt je, že jsme tam ty pracně  našetřené  peníze utratili za benzin do posledního guldenu).  Na závěr naší dovolené jsem chtěla navštívit i dvě belgická města,  Brusel a Antverpy. Pro mne, jako navigátorku, však nastal poněkud trapný problém. Při jízdě po holandských dálnicích bylo mojí povinností navigovat řidiče na odbočky do center  měst - a dařilo se mi – ale při jízdě do belgických Antverp se ne a ne správně „nafázovat...“ Několikrát jsme nájezd do a Antverp minuli,   až po nějaké době jsem zjistila proč. .. Výjezdy z dálnice nizozemských byly označeny  směrovkou s názvem „centrum, “ kdežto do těch belgických „markt.“  Ach jo, taková marginalita - a tolik zbytečně najetých kilometrů...

Do Antverp jsme přece jen konečně dorazili, na náměstí se sochou  muže,  který drží  pravé ruce urvanou dlaň z které prýští voda,  jsme si vypili třetinku piva značky  Heiniken, a pak se  prošli po po nábřeží řeky Šeldy.  Do gotické katedrály, ve které  visí i slavný  obraz holandského barokního malíře P. P. Rubense, jsme se však nepodívali. Byla celá   zahalena zelenou síťovinou, opravovala  se....

Brusel  mě se svými vysokými administrativními budovami  nenadchl,  vyfotografovala jsem si jen jeho katedrálu  a v  boční ulici u hlavního náměstí proslulého čurajícího chlapečka Mannekena Pis. 

Z Holandska jsme se vraceli domů plni dojmů, šťastni a spokojeni z poznání míst, po kterých čem jsme tak dlouho toužili. Byl konec července – a nám se vůbec nechtělo  vracet zpátky  do „zadrátovaného“ Československa. Domluvili jsme se, že využijeme každé minutky, která nám  ještě  zbývá...  Hranice do ČSR jsme proto překračovali  těsně  před půlnoci, za tmavé noci,  při svitu měsíce a hvězdiček. A to jsme tehdy ještě netušili, že  za tři měsíce,  po 17. listopadu - po "sametové," budou již platit jiná pravidla.  Jejich změnu jsme přivítali  s radostí,   tak jako  většina našich spoluobčanů.

(V Nizozemsku  jsme byli  té doby ještě několikrát,  ale pro mne byl  první výlet do těch míst tím nejvzácnějším a nejzajímavějším).