ještě jedno konstatování a ohlédnutí do minulosti - vzpomínka ne naši cestu do Holandska. Pomalu končí srpen a tím i doba prázdnin a dovolených, letos dost „ccvidově“ komplikovaných... .
My s manželem se již daleko nevydáváme, nám stačí podívat se do některých ,, krásných míst u nás doma, ale naši „mladí“ si o dovolená cestu do zahraničí nenechají ujít. Ale i to má své problémy. V sobotu se ale u nás zastavil náš nejstarší vnuk s dcerkou a postěžoval si: „Babi, slíbili jsme dětem, že se letos podíváme k moři, chtěli jsme jet do Itálie, ale byla červená, a tak jsme se rozhodli, že poletíme do Bulharska, které bylo v tun dobu „zelené.“ Objednali jsme si to a zaplatili, zítra máme odletět do Burgasu, a dnes se najednou dovídáme, že Bulharsko také celé "zrudlo." Říkám mu „no vidíš, kdybyste si zařídili dovolenou, někde na Macháči, nebo Lipně, neměli byste problém." „Babi, s děckama je to nejlepší na pláži u moře, hrají si v písku a my od nich máme na chvíli klid... “ No asi má pravdu – přeji jim to i dětem, moře je pro nás pro všechny vzácné. V neděli se k němu vydali, odletěli, a dnes již poslali fotografie z pláže. Vidím, že si to tam hezky užívají.
Vzpomněla jsem si na naši dovolenou s dětmi u Balatonu, který nám kdysi nahrazoval moře - i když to úplně nebylo ono. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme v létě roku 1989 dostali konečně povolení vycestovat na „západ,“ přesněji řečeno do Nizozemí. Měli jsme tehdy našetřeny nějaké peníze v tzv. tvrdé měně, které si manžel ušetřil z diet na služebních cestách, kam jezdil občas na servisy nebo na strojírenské výstavy. On se občas někam "ven" dostal, kdežto já jsem za totáče tu možnost neměla.
Když jsme tedy konečně to povolení dostali, rozhodli jsme se, že tam vycestujeme autem, ale v tu dobu jsme bohužel žádný automobil neměli. Náš obstarožní žigulík žigulík, značně opotřebovaný, rezivěl, za pár grošů jsme ho prodali známému na vesnici, aby s ním jezdil na pole. Chtěli jsme si koupit jiné slušnější auto, například lepší škodovku Formana, ale to bylo na dlouhé pořadníky. Až se najednou v reklamách objevilo šikovné malé autíčko podobné francouzskému Citroenu, která nebylo na pořadník, ale při dodání do prodejny na ně stávaly dlouhé fronty. Po delší době se nám ho podařilo koupit, i když ne červené, jak jsem si ho přála, ale bílé. No, koupě autíčka oltcit nebylo pro nás žádné terno, dost zlobilo, časem jsme se ho zbavili a koupili jsi jiné, ale v té době jsme mu byli rádi. (I když se dnes divím, že po pozdějších špatných zkušenostech s ním jsme to tenkrát riskli a troufli si s ním, docela zánovním, podniknout tak dalekou cestu do zahraničí. (I když na hranicích v kempu v Rozvadově, bylo tehdy obdivováno enderáckými řidiči přijíždějících tam v trabantech).
Ale kupodivu – ten náš bílý oltcítek zvládl jízdu do Nizozemska, i po jeho dálnicích, docela dobře, bez poruchy se pohyboval mezi mohutnými kamiony i silnými auťáky všech tehdy vyhlášených západních značek. Po dobu naší holandské dovolené najel 4200 kilometrů bez problémů – a jen jedenkrát nás přivedl do rozpaků. Bylo to ve známém nizozemském městě sýrů Alkmaaru. Manžel zaparkoval, zapomněl zhasnout světla, zašli jsme si prohlédnout město a když jsme se pak k němu vrátili a chtěli pokračovat v jízdě, mělo úplně vybitou baterii. Při startování to v něm jen škytlo - a ani rána. Roztlačit ho nebylo možné, žádný kopeček na dohled, všude kolem rovina jako dlaň. V největší nouzi manžel otevřel kufr - a ejhle, náš zánovní oltcit měl v kufru kliku, na kterou jsme úplně zapomněli. Strčil ji do motoru, párkrát s ní zatočil – a nastartoval. To bylo radosti!
Ale vrátím se na začátek naší jízdy přes hranice. Po podrobném prohlížení dokladů našimi v celníky a policií jsme přejeli hranice, očekávali jsme podobnou proceduru i na nizozemské straně, ale byli jsme mile překvapeni. Celník se ani neukázal a nizozemský policajt se na nás je n usmál a mávl rukou - ať pokrčujeme v jízdě.
Hned na prvním dálničním odpočívadle jsme zastavili že posvačíme. V místním bistru jsem si jako první věc koupila sluneční brýle, samozřejmě ta nejlevnější jaké tam měli. Pak jsme se rozjeli po dálnici do vnitrozemí. Po chvíli jsem ale zjistila, že ty moje vzácné, fungl nové sluneční brýle, postrádám. Nesměle jsem to naznačila manželovi s tím, že jsem je asi zapomněla na lavičce, na které jsme svačili. On sice velmi nerad, ale nakonec se přece jen nechal přesvědčit abychom se pro ně vrátili. Vrátili jsme se – několik desítek kilometrů nazpět – ale nebyly tam. Po podrobnější prohlídce auta jsem pak zjistila, že zůstaly v automobilu, zasunuly se mez sedátko a opěradlo našeho oltcitu. Ach jo...
Nizozemsko jsme procestovali křížem krážem, naši přátelé se divili, že sami tam sice žijí už řadu let, ale do některých míst, která jsme my navštívili, se ještě nikdy nepodívali. (Nastudovala jsem si je podle holandského bedekru). Navštívili jsme Eindhoven, Amsterodam, Hertogenbosch, Naarden, Haag, „miniholandsko“ Madurodam, Scheveningen, Delft, Alkmaar, Harlem i proslulé nizozemské hráze na Haringfnlietu. Počasí nám přálo - a oltcítek se činil... (Fakt je, že jsme tam ty pracně našetřené peníze utratili za benzin do posledního guldenu). Na závěr naší dovolené jsem chtěla navštívit i dvě belgická města, Brusel a Antverpy. Pro mne, jako navigátorku, však nastal poněkud trapný problém. Při jízdě po holandských dálnicích bylo mojí povinností navigovat řidiče na odbočky do center měst - a dařilo se mi – ale při jízdě do belgických Antverp se ne a ne správně „nafázovat...“ Několikrát jsme nájezd do a Antverp minuli, až po nějaké době jsem zjistila proč. .. Výjezdy z dálnice nizozemských byly označeny směrovkou s názvem „centrum, “ kdežto do těch belgických „markt.“ Ach jo, taková marginalita - a tolik zbytečně najetých kilometrů...
Do Antverp jsme přece jen konečně dorazili, na náměstí se sochou muže, který drží pravé ruce urvanou dlaň z které prýští voda, jsme si vypili třetinku piva značky Heiniken, a pak se prošli po po nábřeží řeky Šeldy. Do gotické katedrály, ve které visí i slavný obraz holandského barokního malíře P. P. Rubense, jsme se však nepodívali. Byla celá zahalena zelenou síťovinou, opravovala se....
Brusel mě se svými vysokými administrativními budovami nenadchl, vyfotografovala jsem si jen jeho katedrálu a v boční ulici u hlavního náměstí proslulého čurajícího chlapečka Mannekena Pis.
Z Holandska jsme se vraceli domů plni dojmů, šťastni a spokojeni z poznání míst, po kterých čem jsme tak dlouho toužili. Byl konec července – a nám se vůbec nechtělo vracet zpátky do „zadrátovaného“ Československa. Domluvili jsme se, že využijeme každé minutky, která nám ještě zbývá... Hranice do ČSR jsme proto překračovali těsně před půlnoci, za tmavé noci, při svitu měsíce a hvězdiček. A to jsme tehdy ještě netušili, že za tři měsíce, po 17. listopadu - po "sametové," budou již platit jiná pravidla. Jejich změnu jsme přivítali s radostí, tak jako většina našich spoluobčanů.
(V Nizozemsku jsme byli té doby ještě několikrát, ale pro mne byl první výlet do těch míst tím nejvzácnějším a nejzajímavějším).
