„Na vědomost se dává, že skončila Druhá světová válka.“ (3)

Ještě pár  vzpomínek na frontu, a jak to bylo po ní… Asi v polovině dubna pětačtyřicátého roku se u nás v chalupě ubytovali ruští vojáci. V našem nevelkém venkovském domku jich bylo nejmíň patnáct, většina z nich spávala na půdě. 

V ložnici, kde se naše rodina nezdržovala,  byli  ubytovaní jejich vyšší šarže, důstojníci, ti se občas povalovali na manželských postelích  i ve  vojenských botách. Ptala jsem se maminky proč se nevyzují, ale  ona mi vysvětlila, že obutí být musí - co  kdyby vypukl vojenský poplach?  Nestačili by se obout - a bojovat naboso přece nejde… 

Vojáci měli vojenské ešusy, se kterými si chodili pro jídlo do vojenské vývařovny, která byla uprostřed dědiny, říkalo se tam  U luže. (Luža byl malý kačení rybníček). To jídlo,  které si odtud  vojáci v ešusech nosili, vypadalo nevábně… Většinou to bylo zadělávané  kyselé zelí, nebo fazole  s kouskem nějakého divného masa, a k tomu krajíc tmavého chleba, tzv. vojenského komisárku. . K tomu stále chroupali cibuli nebo česnek, tím byli cítit na sto honů.  Mamince se jich jednou  zželelo a uvařila jim plnou, vrchovatou, zadělávací mísu na těsto pěr. Pěry  byly větší kynuté knedlíky s povidly, které byly omaštěné sádlem a posypané mákem. Vojákům  velice  chutnaly –  mísa byla v momentě prázdná. A naši maminku chválili: „Spasíbo, máma, éto óčeň charašó“...

Jednou mě jeden voják, ruský soldát, vzal na ramena (u nás se říkalo „na koňa“) a  vydal se se mnou do dědiny. Cestou bylo slyšet různé výstřely -  já jsem se  bála a chtěla jsem se vrátit domů, ale on  se smál a říkal:  „Ničevó, děvočka, vsjo charašó… “  (Asi si ti vojáci v dědině jenom  čistili pušky). Přišli jsme k jednomu domu, kde se pozdravil s jinými vojáky, asi se svými. kamarády, seděli tam na lávce, povídali si  a  smáli se,  O  čem si ale  povídali nevím,  nerozuměla jsem  jim.  Pak mě zase vzal na ramena a šli jsme  domů. Maminka byla ráda, že mě vidí, nevěděla kde jsem a byla z toho už,  chudinka, celá  ustrašená…

V září toho roku, kdy už  začala škola - a bylo to asi měsíc od té nešťastné události, kdy při likvidování zbraní Na Újezdě přišlo o život desetileté děvčátko a jeden chlapec při manipulaci s rozbuškou přišel o oko,  nás učitelé stále nabádali, abychom byli opatrní: „ Děcka, když náhodou  někde uvidíte něco podezřelého, nesahat na to a okamžitě  to nahlásit ve škole, nebo na obecním úřadě“.  A tak, když jsme se jednou hráli u potůčku (u járku) a uviděli  tam  pod břehem  cosi  kulatého a tmavého,  co vypadalo jako granát, neváhali jsme a rychle utíkali na obec. Dopadlo to naštěstí dobře, přivolaný pyrotechnik po prozkoumání  zjistil, že je to jen kulatý kámen obalený černým slizem.

Takže - nejen ve válce, ale i dlouho po ní hrozí lidem, a hlavně dětem, velké nebezpečí. Bohužel stává se to ještě  i  dnes, po více jak sedmdesáti  letech od konce druhé světové války.  Prostě - Válka je  vůl…