Na Štěpána není pána...

"Na Štěpána není pána" – říkávala naše stařenka, ale nebylo to tak, jak si to známé rčení možná někteří lidé, co  holdují  bujným oslavám, představují... 

To prý v tento  den odcházeli děvečky a pacholci ze služby u  sedláka, do konce roku pak měli volno, a do té nové služby nastupovali až po Novém roce. Někdy se ovšem stávalo, že služka, nebo děvečka, odcházela ze služby s outěžkem, neboli "samodruhá,"  a proto  se říkávalo o někom, kdo neměl času nazbyt," že to  má spočítáno jako služka do Vánoc..." No jo, časy bývaly zlé...

Druhý den vánoční, na Štěpána,  chodívali za starých časů po dědině  malí koledníci,  před dveřmi  chalup a selských stavení se zastavili, popřáli  domácím všeho dobrého, zazpívali  koledu, za kterou dostali výslužku, a pak pokračovali o dům  dál...  Nádherně - a s gustem ji na svém obrázku znázornil náš oblíbený malíř, ilustrátor dětských knih a Dobrého vojáka Švejka, Josef Lada. 

Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve s džbáně?

Nesu,  nesu koledu, upadl jsem  na ledu,.

psi se ke mně sběhli, koledu mi snědli.

A já malý koledníček přišel jsem si pro trojníček,

trojníček mi dejte, nic se mě neptejte, 

však já vozem nejedu, suchou řepu nevezu,

co mi dáte, to veznu - 

třeba pecen chleba, však je mi ho třeba. 

Jestli nic nedáte, potom uhlídáte,

všecky hrnce vám rozbiju co v polici máte. 

A pokličky k tomu, pak pojedu domů,

protože jste nechtěli dát koledu nikomu.

Máme, naše chaso, po Vánocích, takže veselého Štěpána!  (I když si ty veselé oslavy tento světec, křesťanský kazatel a mučedník, ukamenovaný údajně v prvém století n.l. pro své rouhání proti Judaismu, nezaslouží. Spíš naši uctivou vzpomínku). 

A všechno nejlepší všem Štěpánům,  co mají dnes svátek!