Lidsky, anebo automaticky?

Nevím, jestli je dovoleno kopírovat vlastní diskuzní příspěvek, ale risknu to. A děkuji blogerce, paní Zdeňce O… za její pěkný článek, který mi poskytl inspiraci. O smutných věcech, které mě poslední dobou potkaly, psát nechci... 

Pošťáků, u nás ve městě hlavně pošťaček, si vážím, na rozdíl od "majestátu" České pošty, která poslední dobou neustále zdražuje - a to tak "mocně," že jsme si, my lidé, už málem přestali psát dopisy a posílat pohledy. A přitom jsou v té osobní korespondenci  z minulosti často uchovány hotové skvosty. Vzpomeňme na dopisy našich slavných osobností, jako byla například spisovatelka Božena Němcová, dopisy Jana Nerudy a Karoliny Světlé, bratří Čapků  (a jiné), ale i dopisy nás, obyčejných lidí, které  si  dodnes navzájem schováváme. No řekněte, je něco půvabnějšího než  začátek psaní - "Moje nejmilejší Terko" - tak, jak oslovoval naši babičku zamlada ve svých krasopisně psaných dopisech dědeček? 

Českou poštu dnes  asi hlavně „živí“ doručování  reklamních letáků,  úředních dopisů, poukázek a upomínek na různé platby,  ale hlavně rozvoz balíků, posílaných lidem z  e-shopů. To je pro ni ten pravý byznys - proto o  písemnou komunikaci  mezi námi, občany, zájem nemá... K tomu nám přece musí stačit elektronická pošta,  e-maily a vele-stručné, nic neříkající SMSky, doplněné  nanejvýš nějakými těmi "cituplnými" emotikony a smajlíky..  

Na  rozdíl od České pošty, její zaměstnankyně, poštovní doručovatelky (dříve pěkněji "listonošky"), ráda mám. Ty mě nikdy nezklamaly. Proto je občas, když mi kolem  poledne něco zajímavého doručí - třeba pěknou knihu (nebo důchod), také ráda potěším. Tedy - nějakým tím  čerstvým tvarohovým koláčkem, lívanečkem a podobně. Nedávno, k mojí radosti, nepohrdla jedna mladá pošťačka - brigádnice,  ani  švestkovým knedlíkem  posypaným tvarohem a politým máslem. Snědla ho na lavičce před domem, a pak vesele pokračovala ve své roznášce... Takové usměvavé, upřímné a neupejpavé lidi mám opravdu ráda... 

Zato automatické pošťáky“ nesnáším. Proč? Příklad: Dlouhá léta jsem pravidelně stále na stejnou adresu posílala do Holandska časopis Hudební rozhledy - a tuhle mi došel zpátky. A přitom adresa byla správná - jméno, město, stát i číslo domu, jen jsem se tentokrát zmýlila a namísto čísla bloku č.8 jsem napsala č.9. Pro (živého) pošťáka by to samozřejmě nebyl problém, ale ten AUTOMATICKÝ (pošťák) v Nizozemsku balíček automaticky vyřadil - a poslal mi ho zpět do České republiky. Tož tak, zlaté naše české pošťačky - doručovatelky,  zlatý, dobrosrdečný pan pošťák Kolbaba z Čapkovy roztomilé Pošťácké pohádky... 

A pointa? Každá práce by měla být vykonávána s láskou - a ne jen automaticky. Jsme lidé, zůstaňme lidmi - a ne roboty... Tedy pokud to v této naší digitální, kybernetické a virtuální době aspoň ještě jen trochu jde...